Vtip

"Zkroť pýchu, Smrti. Ač tě mnozí zvou mocnou a strašnou, tak se nám jen zdáš. Když všichni ti, jež za mrtvé už máš, nezemřou, na mnes´ krátká s kosou svou. Klid se spánkem, jenž je tvou podobou, přináší slast. A ty jí více dáš. Nejlepší nejdřív k sobě povoláš. Tělu jsi klidem, duši úlevou. Zoufalcům, králům štěstím posluhuješ, nemocí žiješ, jedem, válkami. Nás uspat opiem lze, čarami, líp než tvou ranou. Proč se naparuješ? Na věčnost procitneme ze zdřímnutí a nebude už Smrt, ty zemřeš, Smrti." Profesorka anglické literatury Vivien mockrát ukřižovala tento sonet Johna Donna na tabuli jako předmět odborné analýzy. Ošidnost jeho interpunkce a výklad abstraktních pojmů jako "metafyzický vtip" zavařil řadě jejích studentů hlavy a Vivien přinesl pověst chladné, necitelné jazykové puristky. Bez předchozích varování jí ale přišla dýchnout na záda Smrt osobně. Ano, je to další z mnoha filmů o rakovině. Je ale jiný než většina jeho předchůdců. Filosofovat o smrti v akademické rovině, s bezpečným odstupem vnějšího pozorovatele, je jistě snazší než přemítat o ní ve chvíli, kdy vám protne kosou vlastní útroby. Právě tak filmy o umírání většinou usilují spíše o to navodit v divácích pocity, jakými procházejí pozůstalí po blízké osobě, kdežto Vtip se snaží ukázat věc z první ruky; bez romantizování přiblížit prožitky pacienta. Vzdělaná, inteligentní a tak trochu povýšenecká vědkyně je náhle sama objektem zkoumání a analýz. Při vizitě se o ní mluví ve třetí osobě a zahrnuta všemi odbornými výrazy pro svůj stav, jakkoli pregnantními, by ocenila spíš trochu chlácholivé lidskosti. Vivien není vdaná, nemá děti, přátele, musí se se svým údělem vyrovnat sama. Nemajíc nikoho bližšího, obrací se přímo do kamery k publiku a snaží se věcně postihnout, čím prochází. Vtip byla původně divadelní hra, pravděpodobně monodrama, film je televizní a ano, je velmi upovídaný. Ale v žádném případě není nudný. Vivien mimo jiné říká "Vždycky jsem se slovy zacházela s respektem" a o filmu lze říci totéž, (nadstandardní český dabing z toho nevyjímaje). Emma Thompsonová je současně spoluautorkou scénáře a pravděpodobnou původkyní šibeničního humoru, kterým jsou monology Vivien protkány. Nejsem si jistý, zda je to účastí mé oblíbenkyně nebo objektivní kvalitou, ale kdybych měl jmenovat film, který člověka bez emocionálních ran pod pás smíří se smrtí, byl by to právě Vtip. 100% (25.04.2010)

Zachovat si alespoň špetku důstojnosti v souboji s něčím tak zákeřným jako je rakovina, je zhola nemožné. Tím spíš, že pro muže a ženy v bílých pláštích je "oběť" jen dalším subjektem XY, jehož jméno vévodí pořadníku na rakev. O umírání už bylo natočeno víc než pár filmů, většinou proměnlivé úrovně, Vtip je ale hodně jiná liga. Žádné nabubřelé a prvoplánové srdceryvné výlevy se nekonají, zato se ale před vámi odehrává hodně d-r-s-n-á reality show, jejíž hlavní aktérka v jednu chvíli s ironickým úsměvem a cynismem sobě vlastním komentuje dění v "jejím světě" a za pár okamžiků už málem zvrací vlastní vnitřnosti. Úmyslem určitě nebylo opakované ždímání promočeného kapesníku, ale spíš pozvolné přilévání živé vody do strnule plynoucího toku myšlenek přikovaného diváka. Na to, co předvedla Emma Thompson, neexistují herecké tabulky. To upřímné odhodlání čelit svinstvu hrdě až do poslední chvíle. Ta nezlomná vůle, udržet si nejčernější humor i v okamžicích největší bolesti... Hodně neobyčejný film a mj. další důkaz, že výborný snímek nemusí vzniknout za miliony dollarů pod záštitou velkého studia, ale klidně jako skromný televizní projekt. Zvlášť když máte ty správné lidi (Mike Nichols opět nezklamal). 10/10. (14.10.2007)

Osamělá a nelidská intelektuálka vs. nádor vaječníku ve 4. fázi. Z této nerovné diskuzní konfrontace vyroste díky nevídanému nasazení Emmy Thompsonové pořádný knedlík v krku, který je naštěstí nezhoubný, i když jsem ho cítil ještě dlouho po závěrečných titulkách. Jedinečné zjevení z průkopnických dob "quality tv". (11.10.2015)

Když jsem ten film kdysi viděla, dlouho jsem se vzpamatovávala. A kamarádka slibovala, že přestane zanedbávat kontroly na gyndě. S odstupem času a přibývajícími roky trochu nechápu, proč se dívat na něco tak bezvýchodného. Nedělám si iluze o tom, že to budu strašit věčně, vím, že pomalé umírání není nic moc, ale dívat se na to ještě ve filmu, to dneska fakt nemusím. Do oblíbených bych si ten film opravdu nedala. (03.10.2011)

Nekonvenční pojetí a těžké hodnocení. Zákeřná nemoc je jako téma divácky paradoxně vděčné, ovšem těžce uchopitelné. Snadno se z toho může stát jen suchá brnkačka na city bez hlubšího významu, což rozhodně není tento případ. Nichols zvolil nepochybně zajímavou metodu, která poskytuje dostatek prostoru pro hlavní roli (fenomenální Emma Thompson) a nechybí realistický pohled na práci lékařů s pacienty. Nicméně přes tato velká pozitiva nemohu hodnotit lépe, neboť u mne selhaly ostatní aspekty. Způsob, jaký Mike zvolil je pro mě zkrátka nezajímavý, zejména díky polodokumentární formě a neustálému citování veršů. Celkově je snímek těžko stravitelný, nevkusně tísnivý a divácky náročný. Je tu několik zásadních faktorů, které mohou ovlivnit hodnocení. (22.04.2022)