Byl jednou jeden dům

Jedno z nejlepších děl naší filmové kinematografie a to hlavně díky hereckým výkonům našich největších hereckých hvězd. Scény jako odchod mužů při mobilizaci ("A nebojte, my jim to ukážeme."), reakce Vl. Menšíka na mnichovskou zradu, sešlost v hospodě po atentátu ("Tady českej lev konečně zalomcoval řetězem.."), J. Vinklář učí J. Hanzlíka boxovat a další a další jsou opravdu hereckými koncerty a nejen to - režie Františka Filipa i scénář jsou tak krásně česky lidské, že toto dílo spolu s Chalupáři tvoří špičku televizní tvorby. A poslední scény na barikádách ? Myslíte si, že lidé v té době sovětské tanky nevítali ? Že se nevylepovalo Rudé právo ? Nebo že se nepředvídal zánik drobného podnikaní ? Tento seriál je naopak historicky věrný a to navzdory době, kdy vznikal. Jen ten poslední záběr na tank 23 tam nemusel být, ale taková byla doba. Na to, že se v seriálu mohlo mluvit a soukromém podnikání, Masarykovi, legionářích nebo atentátu, je to ještě přijatelná daň. (24.07.2006)

Byl jednou jeden dům je známý československý seriál z roku 1974, který mi dlouho unikal a viděl jsem jej až teď. Musím se přiznat, že jsem z něj nadšený. Proč? Třeba proto, že podobná sestava našich skvělých herců se jen tak nevidí. Vyjmenovávat je nemá cenu, možná jen řeknu, že například hvězdný Václav Postránecký byl mladé ucho a hrál poměrně malou roli. Zkrátka na něj nezbylo víc místa. Druhým významným plusem je zasazení příběhu do období druhé světové války, které bylo dramatické samo o sobě. Geniálním tahem je potom pohled různých lidí z jednoho domu na válečné události a hrůzy. Krásně lze využít rozdílných společenských tříd a lidských povah. Vedle sebe bydlí pan domácí, trafikant, policajt, hospodský, promítač, špeditér a jiní. Jejich vzájemné rozhovory a špičkování (nejčastěji u piva) jsou parádní. Velmi mě také potěšila absence jakékoli ideologie. Ač se natáčelo v utažených sedmdesátých letech, nejsou v seriálu žádné viditelné úlitby režimu. Až po konci seriálu jsem se dozvěděl, že to komunistům vadilo. Vadilo jim to dokonce tak moc, že se musel pátý díl natočit znovu a v něm se musela více oslavovat sovětská armáda! Tuhle verzi jsem neviděl a není potřeba kvůli tomu snižovat hodnocení. To zůstává na silných čtyřech hvězdách a k maximu opravdu mnoho nechybělo. Kdo neviděl, určitě se mrkněte. Mimo jiné jde o velmi dobré hodiny dějepisu naší nedávné historie. (08.11.2022)

Seriál, který mě ale vůbec neoslovuje, který mě vůbec nebaví. Stovky postaviček lezou sem a tam, pláčou nad událostmi té doby, blábolí o národní hrdosti, aby pak na ni v r.1989 bez skrupulí zapomněli, stali se za mrzký peníz posluhovači právě těch, kteří jim kdysi tak ubližovali a začali pod vlivem jejich prolhané a fakta zkreslující propagandy nenávidět ty, kteří je toho těžkého břemene a srabu zbavili za cenu milionů svých obětovaných životů...Seriál působí příliš "vybroušeně", těžkopádně, chladně a odtažitě, vyrobený řemeslně bez větších emocí...Po lehkosti a akčnosti seriálů jako "Major Zeman" či "Žena za pultem" tady není ani vidu, ani slechu. Ale to je u režiséra Filipa celkem běžné...Jedna hvězda za skvělého Miloše Nedbala...Jak seriály miluji, tak tohle už mi nesmí na oči! (14.08.2018)

Pod příkrovem tuhé normalizace vzniklo prací scénáristického dua snů (Otčenášek-Daněk) vynikající dílo, které je jak apoteózou posledních let První republiky (jedna z mála zmínek o jinak úzkostlivě utajované benešovské válečné půjčce), tak minuciózně přesným záznamem života za protektorátu. Pavlačový dům je pojímán jako soběstačné fórum svého druhu, vybavené kinem, blokovou, opravdu lidovou hospodou a navíc hrazdami pavlačí. Panovnickou lóži nahrazují okna bytu majitelů. Kaleidoskop událostí, osudů, tragédií a neživotných komunistických zjevů (Valův malíř Dlask a ještě mlžnější emisar Kominterny, Řehořův Hrach starší) i znamenitě vykreslených žižkovských (?) lidových a "vysokých" postav (jedineční Nerudní Nedbalův a možná o něco ještě vyhraněnější Patrokles Nerudný Jiřího Adamíry). I konec seriálu, symbolická zbytečná smrt na barikádě, z níž se nikdy nevystřelilo, je příznačná pro květnové povstání (až 2 000 padlých na naší straně nepočítaje vlasovce, řada hlavní zákeřných odstřelovačů, zhruba dvou třetin postavených barikád se boje vůbec nedotkly). Režie i herecké obsazení vydatně přispěly k vytvoření jednoho z nejvýraznějších děl naší dramatické a filmové tvorby sedmdesátých let. Třicáté výročí konce německé nadvlády se proti vůli Husákova režimu tehdy podařilo oslavit opravdu důstojně. (05.11.2007)