Vražedné pobrežie

Nick Slaughter v legendární rozepnuté havajské košili a zrzavá Sylvie Gerard šli svého času po krku zločincům i sami sobě navzájem, ne nadarmo se totiž říká, že co se škádlívá, rádo se mívá.. Velmi zábavný detektivní seriál, nutno dodat s famózní znělkou, který si pohrává nejen se vzorci buddy movies.. (07.02.2019)

V dětství to pro mě byl symbol exotiky a prázdninové bezstarostnosti. Po mnoha letech jsem se k seriálu vrátil a světe div se, je to o dost jiné, než jak jsem si to pamatoval: 1. Exotická a prázdninově bezstarostná je hlavně famózní úvodní písnička, zbytek dobrodružství Nicka a spol. je tak televizně unylý, jak jen kanadský seriál ze začátku 90. let může být, a zjevně doplácí na lacinou mexicko-izraelsko-jihoafrickou výpravu. 2. Nick Slaughter se narozdíl od mého dalšího hrdiny z té doby, Rena Rainese, vůbec neumí prát a skoro od každého dostane na budku. 3. Služeb Nickovy detektivní agentury využívají výhradně sexbomby, obvykle s postranními úmysly a za účelem špehování dalších sexbomb, jež obvykle také mají postranní úmysly. 4. Nick není hloupý, ale má nikoli nulový nýbrž negativní pud sebezáchovy a s oblibou se pouští do krkolomných aktivit s mizivou šancí na přežití, načež je obvykle zmlácen/otráven/zastřelen gorilou či účetním nějaké sexbomby, ale pokaždé nakonec zázračně vyvázne bez úhony. 5. Nejsmutnější je, že dnes by něco takového nemohlo vzniknout nejenom v kanadské produkci, ale ani nikde jinde: v každém druhém záběru holky v bikinách (a kluci ve speedech), Nickovy oplzlé pohledy na kolemjdoucí sexbomby a jeho interakce s klientkami-sexbombami, kde v podstatě každý dialog je současně flirtem. A to je v mých očích nakonec to, co z celé té exotiky a prázdninové bezstarostnosti přetrvalo, coby připomínka svobodnějších, hravějších a paradoxně dospělejších časů před tím, než Západ bůhvíproč zaplavila nová vlna amerického puritánského třeštění. (05.02.2021)

Spolu s Odpadlíkem klasika mého televizního dětství. Je škoda, že se tenhle seriál už nevysílá. Na druhou stranu je to možná dobře, protože bych zjistil, že je to vlastně strašně špatný. A to mě trochu děsí. Důležitá věc na závěr: mám dojem, že tenhle seriál ve mně vzbudil touhu nosit tak frajerský košile, jako měl Nick Slaughter. Jen ten culík mi chybí. (26.09.2008)

Když tento seriál dávali poprvé, nevynechal jsem jediný díl. Teď bych se na něj nepodíval ani z nostalgie. Nesnáším ty písčité pláže, bary s koktejly a podobná cukrátka pro oko. Teď mám raději špinavé temné uličky. Tam se mají odehrávat zločiny a má je řešit drsnej dsňák s doutníkem, a ne tarzan s copánkem a rozepnutou křiklavě pestrobarevnou košilí. (03.02.2005)

"Ty řešíš záhady, jako když Laurel s Hardym stěhují piano." Tak to je směrem k Nicku Slaughterovi trošku drzé přirovnání, ale z policejních úst nezní až tak neodborně. Nick, ve svých pestrobarevných košilích, totiž pouze poletuje po ostrově, ignoruje své účetnictví, schovává krásné podezřelé dívky, vtipkuje s kamarády ("Všechen nábytek je celý, kolem baru nejsou policejní pásky. Co je? Měl jsi včera zavřeno?") a občas se zatváří vážně - když vyřeší případ. Já jsem měl Vražedné pobřeží vždycky rád, protože je to pohodová záležitost, kterou však hodnotím pouze nostalgicky, protože o kriminální kvalitu zde nedokázal při dovolené zakopnout Sherlock, Columbo ani poručík Libor Krejcárek. (08.08.2016)