Umučenie Krista

UMUČENÍ KRISTA je bohužel další povrchní ilustrací (konce) života J.K. Ovšem s tím rozdílem, že to Mel Gibson hodně přehnal s červenou a z jinak inspirativní figury udělal rudého bubáka (který oproti očekáváním na kříži ani nezazpívá!). Zatímco televizně pietní adaptace látky si vystačily s doslovným přepisem textu, Gibson „vynalezl“ druhou vrstvu doslovnosti, doslovný popis umučení. Tím Gibson předvádí, že je konzistentní tvůrce, protože celý film působí jako natažený závěr STATEČNÉHO SRDCE. Uplatňuje akční, obrazově-zkratkovitou estetiku hollywoodských vyprávěnek na něco, co mělo být – ne doslova chápaným – podobenstvím, mýtem, a co především vůbec není vyprávěním. Gibsona totiž nezajímá příběh jako takový, ale jeho konec, katarze (a kratičkými flashbacky toho moc nedožene). Proto většina postav působí buď ploše (padouši) a nebo nijace (dobráci, vč. J.K.); fungují jenom postavy kompletní v rámci Gibsonova výseku (Pilát, plus ten chlápek, co pomohl s křížem). Zároveň nechápu, proč Gibson příběh, který má končit nadějí a smírem, na konci zatemňuje a naznačuje vendetu hříšníkům (havran, zemětřesení, rázné vykročení zmrtvýchvstalého J.K.). Čili jak by řekl Bůh, moje oblíbená fiktivní postava: Vůbec nic jsi, Mele, nepochopil, ale dívalo se na to pěkně. (24.01.2005)

Film, který se těžko přijímá a těžko se i hodnotí... Umučení Krista je snímkem o víře a možná více než o Ježíši Kristovi nám něco napoví o jeho tvůrci Melu Gibsonovi a jeho náboženských představách (jeho otec i on sám patří k velmi ortodoxní křesťanské sektě), narazíme tu na mnoho věcí, které v biblickém textu nenajdeme (a osobně pochybuji, že na ně narazíme i v nějakých textech apokryfních) a přivodíme si na více než dvě hodiny bolestné a nepříjemné emoční stavy. Svůj účel ale zřejmě Gibsonův film splnil - o Ježíši Kristovi, jakož o křesťanské víře samotné, se začalo celosvětově mluvit a udělal jí tak tu nejlepší reklamu... (Zcela stranou ponechávám dle mého názoru primitivní povzdechy nad tržbami a neadekvátním násilí ve filmu. Tenhle film není o nic násilnější než jakékoliv stupidní akční béčko...tam je ovšem násilí vnímáno jako kvalitní a smysluplná zábava...) Málo se ale v debatách o Gibsonově filmu akcentuje a probírá fakt, že sám žánr, ke kterému se film hlásí již svým originálním anglickým názvem, jsou pašije, pašijové hry, tedy jeden ze žánrů v obecné kulturní rovině nejstarších. A jako příběh pašijový je Gibsonův velkofilm snímkem celkem sofistikovaným, tedy až na onu, filmovou řečí velmi akcentovanou, míru naturalismu Ježíšových muk... (28.09.2007)

.......a zradil jeho dobrotu, jeho sílu a duši. Vydal proroka do rukou bolesti a utrpení skrze níž k vykoupení došel. A v krvi, v prachu bolesti, zadupal člověk věčné dobro. Natočil Mel Gibson, hollywoodská ikona a muž jehož tvář dnes pozná každý druhý filmový fanda standardní film? Ne! Natočil naturalistické podobenství obrovského a po věky trvajícího příběhu o muži, který pro mnohé znamená víc než všechno světské bohatství. Sestavil dlouho řadu obrazů tak pečlivě, že celek jenž z nich vzešel převyšuje spoustu dosud vytvořených podob tohoto příběhu. Cílem nebylo ukázat brutalitu, nadutost a bezcitnost jedinců, ale poukázat na chyby společnosti, která leckdy své přečiny a chyby omlouvá vírou. Ona bolest, kterou letmo pociťuje citově založený divák není dílem obrazů, ani efektů, ale je bolestí doby. James Caviezel se s postavou Ježíše ztotožnil natolik, že bych mu při pohledu do jeho očí snad i uvěřil v jeho nadlidský původ. Míra sugesce je naprosto dokonalá, využití aramejštiny velmi věrohodné. Dabing tomuhle filmu může ublížit víc, než je zdrávo. Sledování stop Ježíšových po Křížové cestě, kdy kolona oněch páprdů s plnovousem chladně přihlíží tyranii jeho těla, do které jej sami uvrhli může připomínat pouhou snahu odbýt si všechna památná zastavení, ale podle mě tu nejde o fakta, ale o prožitek. Ten umocňuje naprosto dech beroucí hudba skladatele Johna Debneye. Dunící v rytmu srdce diváka, stejně jako v rytmu srdce legendárního syna Božího. Kamera Caleba Deschanela je pak okem doby, které spolu s výpravnou, možná až poeticky epochální vizuální stránkou, povyšuje film ještě o stupínek výše. Proto chci na závěr říct: Vykašlete se na všechny zažitá fakta, na všechny zažité filmové postupy a nebo knižní vypodobnění. Pakliže se jich budete držet, váš prožitek tím značně utrpí. Pro jednou není od věci nechat hovořit pocity přes zažitý a notoricky známý příběh. A proč nemohu jinak než za 5? Já v očích a pohledech uzřel jsem poselství, poselství moderní doby oděné do historického hávu. Po zádech mi běhal mráz z citů, jenž míjely mou duši. Jako pohled do studánky osudu, kde odráží se naše minulost, kde naše myšlenky kráčí po cestě na věky lemované nejen štěstím, ale i smutkem a bolestí. A tato filmová cesta protnula mé srdce od západu na východ, z jihu na sever. Více jíž slov netřeba... (28.11.2004)

Vizuálně dokonále, hudebně podmaňující, příběhově epické. Posledních dvanáct hodin jedné z nejdůležitějších postav lidských dějin bylo ztvárněno dokonale. Ano, dokonale. Nedokáži si představit, že by někdo mohl vytvořit lepší film o Ježíši Nazaretském, jenž by plně ukázal sílu jeho oběti. Styl, jakým Gibson dílo převedl na plátno nejznámější příběh všech dob je ukázka mistrovství, ať už se jedná o dialogy, vedlejší postavy Petra, Jidáše, Marie, Máří Magdalény či Ďábla nebo střih Křížové cesty (kamenující dav) s vstupem do Jeruzaléma (milující dav). Přiznám se, že jsem ateista, ale tohle monumentální dílo o lidskosti a její povaze, mne ohromilo a ohromuje dodnes. (21.08.2007)

Kdo mě aspoň trochu zná, ví, jaký mám názor na brutalitu ve filmech. Záměrně se jí vyhýbám. Velmi často je používána nadbytečně a často samoúčelně. Proto mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se odvážila podívat se na Umučení Krista. Brutalita je tu opravdu velice výmluvně prezentována od prvních scén až do těch posledních. Nechce se mi věřit, že by to ve skutečnosti probíhalo opravu takto. Kat bývá často milosrdnější než ti, kteří si ho najímají. Ja jednostrannost je přílišná. Vyjmutí poslední fáze Kristova života z celkového kontexu činí z filmu nestravitelné sousto - aspoň pro mě. Napadá mě s jakým záměrem Mel Gibson film natočil? Chtěl poukázat na velké Kristovo utrpení nebo šokovat diváky? Dílo je natolik sugestivní, že nedává možnost jiného pohledu a taková manipulace s divákem se mi příčí. Na rozdíl od Posledního pokušení Krista mi film nepřinesl nic nového, žádný zajímavý pohled, novou myšlenku, proto hodnotím tak nízko. Nezáleží na tom, kdo film natočil ani jak dobře to udělal, pokud ničím neosloví, stává se zbytečným. Netrvdím, že pro všechny. Mě to jednou stačilo. (01.04.2018)