Prameň panny

Myšlenkově sice méně rozsáhlé a symbolické než taková Sedmá pečeť, ale o to více silnější a ve svém ztvárnění krutého středověku daleko sugestivnější než Bergmanův předešlý počin. Vytříbená studie odporného morálního zločinu a povinné msty, která má v lidské historii bohužel stejně svrchované postavení jako v té moderní filmové (Steven Seagal a další jemu podobní by mohli vyprávět). Psychologicky působivé, pocitově přesné (od úvodní rutiny prosluněného dne až po atmosféru čiré duševní hrůzy v závěrečných scénách) a herecky taktéž znamenité. Kdyby Bergman ustoupil od některých zdlouhavých monologů a celkově se tolik neutápěl v pánbíčkaření a nejednoznačných vedlejších motivech, byl by pravým králem filmové tvorby. Ale buďme rádi, že byl, jaký byl..... Originál :)) 85% (22.02.2014)

Kde má hranice spravedlnost, zaslepená pomsta, čirá bestialita? K umocnění finálních fází slouží přítomnost zatracované Ingeri a chlapce mezi pastevci. Bergmanův režijní styl mi sedí dobře, problém je, že jsem z něj zatím - po Lesních jahodách a Sedmé pečeti - vyloženě odvařený nebyl. Pramen panny je svou strukturou více konvenční a přímočarý, tím pádem i přesvědčivější a upřímnější. Krásně baladická povídka o pomstě a vině, filmařsky skvostně provedená, hezkými obrazy vybavená, k úplné špici jí ale prostě to "něco" chybí. Hezká závěrečná symbolika to nezmění. (11.01.2008)

Jak už tu bylo víckrát napsáno, Sedmé pečeti se Pramen Panny nevyrovná, přesto se mi moc líbil. Místy mi připomněl Markétu Lazarovou - neurčitost doby, kulisy, charaktery některých postav.Plusem nebyla rozvláčnost děje, děj se soustředil jen na jednu zápletku. Pravdou je že znásilnění a vraždějí bylo pouze v jakémsi náznaku a trocha větší syrovosti by zde byla namístě. Otcova láska působí opravdověji než láska matky. Výkony herců nebyly nijak exceletní, ale kamera byla skvělá. Jasná čtyřka! (26.08.2007)

Jednoduchý, přímočarý příběh, ze kterého by každý jiný režisér uhnětl průměrný film. Ale mistr Bergman z něj vytvořil něco neopakovatelného. Každý pohled, každé gesto, každé slovo, kterých je pomálu - jen tolik, kolik jich tam patří, každý záběr na krajinu, všechno má význam a hraje přesně to, co má. Po pětapadesáti letech, černobílé - a jako by to natočil včera. (18.10.2015)

Srovnání s Vláčilem se nedá vyhnout a Bergman u mě vítězí čistotou, nelomeností, neokázalostí, přímočarostí, prostotou, s nimiž sahá po nejarchetypálnějších obrazech, činech, otázkách, pocitech, nekontaminovaných snahou „dělat umění“, ale jen a jen „cosi vyjádřit“ (odtud mj. nepřítomnost hudby ve vypjatých okamžicích). Scéna ve mlýně (či co to vůbec je) je pro mě další z nepochopitelných bergmanovštin, halucinačních výletů mimo racionálno, které jako tvor až nepohodlně rozumový miluju a které nikdo jiný než Bergman neumí (viz též Tvář). (03.10.2014)