Hamlet

Olivierov adaptačný Hamlet pôsobí mimoriadne konzistentným dojmom. Samotná divadelná úspornosť tu naraz ani nie je poriadne cítiť, pretože sa každému momentu tejto scenáristickej skladačky venuje dostatok času a neskĺzne v umelú gibsonovskú naťahovačku (1990). Možno v druhej polovičke trošičku ustrne, ale byť tých poctivých stavebných základov, ktoré Laurence vytvoril, nemá zmysel toto ďalej rozpitvávať. Myslím, že rozhodujúcim faktorom bolo, ako sa počas natáčania (Olivier a jeho súputníci) vyrovnajú s formálnou stránkou, ktorá by musela byť pútačom č. 2, aby sa pozornosť divákov upriamila viacerými prúdmi. A to im bezozvyšku vyšlo, pretože zarosené hmlisté podnebie v prostredí ďalekého stredovekého a mysticky zladeného Dánska je unikátne a umne dopĺňa dejovú linku (myslené tie konkrétne scenérie z vonkajšku). V tomto ohľade takmer rovnako pôsobivé ako Kurosawove spracovanie Macbethovej tematiky - Krvavý trón; avšak všetko podstatné sa odohrávalo medzi štyrmi stenami, kde priestor pre vizuálne blaho je predsa len obmedzenejší... Zvuky protagonistov sú cez nočné hradby počuť hlasito, vari až k bráne duchov z nebies; fantastické dobové kostýmy a atmosféra kráľovskej rezidencie, kde sa v rodinnom klane uchovávajú tajomstvá tých najstrašnejších skutkov ma ako sledovateľa lákajú a rovnako lákajú aj ich odhaľovať, hoci danú tému mám samozrejme ako povinnú látku naštudovanú. V podstate veľmi kvalitné, nie dokonalé, ale v rámci autorových sfilmovaných adaptácií - jedným z topov. (25.10.2015)

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější. (26.12.2010)

Upraveno v květnu 2021. Hamlet, tragédie prince dánského, patří k nejznámějším dílům slavného anglického dramatika Williama Shakespeara. Moje intimita dávává přednost Chabrolově Ofélii, ale pokud si mám vybrat Hamleta v celém uhrančivém přesvědčení britského shakespearovského dědictví, zvolím vždy filmovou adaptaci Laurence Oliviera. V dobré víře se vyhýbá předlouhému času hry zkracováním nebo vynecháváním, básníkova tragédie se skví v estetickém orámování obrazů, prostor, kamenoví gotiky, řasení oblouků, na tajnosti se číhá za závěsy, verše mají estetický rytmus a noří se do niter vnitřních světů. Královská moc a věrní společníci: závist, intriky, pomstychtivost, podezřívavost, pocit ublížení, a výsledkem hrátek o moc je krvavá lázeň, která neodpouští. Titulární postavou jest Hamlet (vynikající Laurence Olivier), princ dánský, mladík s pocitem zrady a zloby niterného zhrzení v příznačné oidipovské nitce. Pomsta je hlavním přáním, pro něž, přes celkovou opatrnost, vše zboří. Důležitou postavou je Claudius (velmi dobrý Basil Sydney), dánský král, sedící čerstvě na trůnu po bratrově smrti, a Hamletův strýc. Radosti a strázně uchvatitele trůnu v jeho udržování se v moci. Významnou postavou je Gertrude (velmi zajímavá Eileen Herlie), dánská královna, Hamletova matka a Claudiova žena. Sladký život v bezstarostnosti je narušen Hamletovou nechutí se smířit. Hlavní ženskou postavou je Ofélie (pozoruhodná Jean Simmons), dcera šlechtice, králova komořího. Je zcela poslušnou dcerkou, a zároveň důvěřuje velikosti lásky, ale nevinnost je přeci obětí pomstychtivosti. Výraznější postavou je také Polonius (zajímavý Felix Aylmer), lord Chamberlain, nejvyšší králův komoří a Oféliin otec s rozmanitými způsoby dohledu a špehování. Z dalších rolí: Hamletův kamarád z dětských let, nezávislý pozorovatel Horatio (Norman Wooland), žalem ze smrtí otce a sestry Ofélie rozpálený Laertes (Terence Morgan), strážci nočních hradeb, vystrašení duchem, Bernardo (Esmond Knight) a Marcellus (Anthony Quayle), první muž v kočovné divadelní společnosti (Harcourt Williams), či herci v rolích královského párečku (Patrick Troughton a Tony Tarver). Hamlet pod dirigentskou hůlkou Laurence Oliviera je působivou filmovou tragédií. Uchvátí estetikou obrazu, v nich je ta síla poezie niterného chvění, bolesti a touhy. Shakespeare na pravý britský způsob v tom nejlepším jeho smyslu slova! (31.03.2011)

Čekal jsem, že Olivierova adaptace bude ještě trochu filmovější, ale na mě je stále příliš divadelní. Kamera je úžasná, ale první polovinu, než se představí všechny postavy a rozehrají všechny zápletky, které navíc každý dobře zná, jsem se nudil. Druhá půle je ovšem skvělá, nejlepší je jednoznačně scéna na hřbitově s Yorickovou lebkou a utonutí Ofélie. (02.08.2007)

Velikost klasiků spočívá v nadčasovosti jejich díla. Je přirozené, že anglická mluva v divadelní tragedii ze 17. století se bude občas nést v hůře ztrávitelném vysoko vznešeném stylu, že filmové zpracování z roku 1948 nemusí být z dnešního pohledu technicky bezchybné, ale nadčasový duch Shakespearova Hamleta z Olivierovy adaptace ani ze hry samotné rozhodně nevymizl. Provedení místy připomíná spíše 30. léta, než poválečnou éru, vzhledem k ději i divadelnímu původu zde logicky převažují komorní interiéry, ale líbilo se mi, když film několikrát vhodně přešel i k realističtějšímu prostředí (lodě, vykopaný hrob, jezírko, hradba zvenčí). Pohltivý příběh (pohltivý i přesto, že děj dopodrobna dávno dobře znám), spousta duchaplných myšlenek a krásných přirovnání i celkově velmi zdařilá atmosféra černobílého filmu, který si ve vybraných scénách působivě pohrává se stíny nebo mlhou, přispěly k tomu, abych ty dvě a půl hodiny přežil s téměř maximálním zaujetím klasického příběhu o mocenských intrikách a pomstě. Souhlasím, že v případě Hamleta má tohle klasické provedení daleko větší sílu a hodnotu, než mnohdy kuriózní pokusy o zmodernizování. 75% (24.10.2020)