Hamlet

Ze všech adaptací Hamleta jsem si vybrala právě tu Olivierovu, ač Branagh nebo Zeffirelli také znějí slibně. Hamleta jsem zrovna podruhé přečetla a Shakespearovi se v posledních týdnech celkem věnuji kvůli škole, takže asi budu přísnější. Stejně jako Olivierův Jindřich V. mě příliš nezaujal ani jeho Hamlet. Nemůžu si pomoci, ale vadí mi ta jeho oscilace mezi divadelním a filmovým pojetím, která mnohdy působí, jako že si nemůže vybrat. A nemám příliš ráda, když filmy působí divadelně, pokud si z tohoto faktu neudělají přednost a nějakým způsobem snímek neshodí. To Olivier nedělá. Dvě a půl hodiny jsou moc a film často nudí. Na divadle by to vypadalo určitě lépe. (28.10.2012)

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější. (26.12.2010)

Velikost klasiků spočívá v nadčasovosti jejich díla. Je přirozené, že anglická mluva v divadelní tragedii ze 17. století se bude občas nést v hůře ztrávitelném vysoko vznešeném stylu, že filmové zpracování z roku 1948 nemusí být z dnešního pohledu technicky bezchybné, ale nadčasový duch Shakespearova Hamleta z Olivierovy adaptace ani ze hry samotné rozhodně nevymizl. Provedení místy připomíná spíše 30. léta, než poválečnou éru, vzhledem k ději i divadelnímu původu zde logicky převažují komorní interiéry, ale líbilo se mi, když film několikrát vhodně přešel i k realističtějšímu prostředí (lodě, vykopaný hrob, jezírko, hradba zvenčí). Pohltivý příběh (pohltivý i přesto, že děj dopodrobna dávno dobře znám), spousta duchaplných myšlenek a krásných přirovnání i celkově velmi zdařilá atmosféra černobílého filmu, který si ve vybraných scénách působivě pohrává se stíny nebo mlhou, přispěly k tomu, abych ty dvě a půl hodiny přežil s téměř maximálním zaujetím klasického příběhu o mocenských intrikách a pomstě. Souhlasím, že v případě Hamleta má tohle klasické provedení daleko větší sílu a hodnotu, než mnohdy kuriózní pokusy o zmodernizování. 75% (24.10.2020)

Všetko už asi bolo za vyše polstoročie povedané, takže by som doplnil iba zopár postrehov. Olivierov Hamlet je v prvej polovici čisté divadlo. Ja som však mal pocit, že som divák v divadle, ktorému bolo umožnené chodiť po hľadisku. A cítiť sa medzi postavami ako duch, sledujúci, či sa herci do svojich rolí skutočne vžili. Niektoré momenty tej druhej mi pripomenuli klasickú hollywoodsku melodrámu 30. a 40. rokov. Nezabudnuteľný moment: prekrytie Hamletovho tieňa s lebkou. (13.08.2014)

Pro mě trochu zklamání. Čekal jsem geniální převedení geniální divadelní hry na filmové plátno, ale nedočkal jsem se. Dostalo se mi pouze trochu rozvléklé, trochu nudné, divadelní hry, která se odehrávala ve výpravnějších filmových kulisách. První půlka mě ještě jakž takž bavila, ale ta druhá uř prostě ne. Postava Hamleta mi nepřišla tak geniálně vykreslená jako v Shakespearově hře. No a tak nakonec to nejzajímavější pro mě byl výkon Petera Cushinga v roli Osrica, což byla jeho prví větší filmová role, deset let předtím než se stal hvězdou britského studia Hammer. (06.11.2009)