Sonáta pro zrzku

Ani v dětském žánru nejsou věci, jak se zdají... Poté, co byl Vít Olmer „podepsán“ pod scénář filmu Páni kluci, musela být situace lidsky velmi složitá. Skutečný autor Jan Procházka byl pro režim nepřekročitelná persona non grata a nehrozilo, že dojde ke schválení jakéhokoli jeho, byť ryze nepolitického textu. Umím si představit následné ovace a radostné pokyvování pravdy neznalých na Olmerovu nadějnou hlavu. Rázem přiřknutý cejch, co přímo vybízí k zopakování. Takový je výsledek, obratný a přijatelně odvedený v nutných předpokladech pro žánr, leč v tomto případě plně platí Olmer = Salieri. Za normalizace vcelku svobodná oblast dětského filmu se s ideologií tolik trápit nemusela, a proto jsou tyto klidné a poněkud nevzrušivé filmy leckdy přijatelnější než úniková komedie obsazená známými tvářemi. Scénář vykreslil prostou (jenže ne vždy známou) pravdu, že lidé nemusejí být pokaždé tací, jací se pozdávají, a až interakce s dětským hrdinou odbourá naučenou fasádu pro apatické okolí. Zaujme, jak jsou muži výhradně pod papučí agilních žen a Stanislava Coufalová coby zrzka napovídá, kde tkví jádro tohoto jevu. Její a další dětské role snesou klidně přísnější měřítko a neví si úplně rady snad jedině v „impresionistických“ projevech, které Olmer jednoduše nezvládl (Panenkův dloubák ještě beru, ale zbytek...). Klavírní etuda včetně akcí zavánějícího závěru („Hovno!“) pak hezky završí věci, jak se zdají. Reálný doslov mimo obraz v podobě hořkého životního osudu zrzky Coufalové pak může zabolet o to víc, pokud ho neznáte před sledováním filmu. Málokým pochopenou dívku, co boj nikdy nevzdává a v zápalu útočí i na nesprávné, člověk zaměňující hraný film za realitu (asi většina tomu občas podlehne, já určitě) záhy lituje. Pozdější osudy dětských hvězd lákají, i když málokdy nabídnou příjemné čtení a tento případ je obzvlášť „kocovinotvorný“. Otisk na filmu zůstane a nemělo se stát. Mám pocit, že některé věci je snad lepší nevědět... (01.01.2012)

Holka, která v té době hraje na klavír (stejně jako já), hraje fotbal (stejně jako já), no uznejte, takřka ideální kombinace. A poznámky typu 17-ti letá hraje 11-ti letou beru jako bláboly. Co takoví Muži v offsidu, kde otec Jindřich Plachta je o 2 a půl měsíce mladší, než je jeho filmový syn Eman Fiala. A těchto skutečných absurdit ve filmu je daleko víc a nemám potřebu je řešit. K dalším poznámkám typu zrzavá holka má tmamovlasé rodiče - když už se filmařům podařilo najít ideální představitelku hlavní role, najít herce či herečku přírodně zrzavé, není asi tak snadný. Film má jistě i svoje slabiny, ale pro děti (dříve narozené) to byl zábavný kousek o holce, která hrála fotbal, a to se počítá, pánové ! A co se týče Stanislavy Coufalové o pár let později, je to snad jediná feťačka na světě, který je mi doopravdy líto. Howgh! (05.08.2011)

Ještě, že to dneska dávali na CS filmu, dobré připomenutí. Viděl jsem to několikrát, ale hodnotím až dnes. Problémy dětského kolektivu a řešení problémů se v 80 letech objevovaly v těchto filmech často. Petra volí dilema mezi hrou na klavír ( to je spíš mámy koníček ) a fotbalem, kde je výbornou brankářkou týmu 10-letých kluků ač jí už je 15. Do toho přichází i první láska. Jen ten Jiří Zahajský si nebyl nějak podobný, než mi došlo, že pouze dabuje pana Tomíčka. (19.03.2011)

Věrohodně podaný dětský film. Námět Vojtěcha Vackeho zachycuje rozpolcenost dospívající hrdinky - klavír, fotbal, kluci... "Na dvou kobylách může rajtovat jen komediant," radí Petře (Stanislava Coufalová), která se snaží zvládat všechno. Vhodně zvolený hudební doprovod (Petr Ulrych), zajímavě zakomponované Petřiny snové představy (hlavně co se týká kluků). Trošku krkolomný závěr - motorkář s puškou, ke kterému Petra nasedla vypadal jako Kájínek na útěku... Pro dnešní facebookovou generaci možná nudný film, ale zaslouží si pozornost - už jen díky přesvědčivému herectví Stanislavy Coufalové, nebo menším roličkám Matěje Formana nebo Viktora Krále. Zdálo se mi, že Bořka Tomíčka (otec) namluvil Jiří Zahajský. (13.02.2010)

"Na dvou kobylách může rajtovat jen komediant." Patnáctiletá zrzka Petra je možná "holka praštěná, jak z vymyšlené básně," ale jinak neuvěřitelně multifunkční. Klavír, fotbal a k tomu dětský oddíl... Že by mi to něco připomínalo? :D Vcelku vtipný dětský film ("jdu vraždit Mozarta.." :D) mj. o holčičím dospívání s příjemně hravou hudbou Petra Ulrycha. A jako bonus Lubor Tokoš coby empatický profesor klavíru. (02.12.2021)