Dark Waters

Mark Ruffalo předvádí věrohodný výkon v dost pochmurném filmu, který určitě stojí za vidění. Příběhy podle skutečné události mám moc ráda a tenhle není výjimkou. Zajímavé drama. Nemohla jsem si pomoc od srovnávání s Erin Brockovich. Dokonce jsem si po návratu domů musela Erin pustit. Dark Waters rozhodně odvedl lepší práci v nastínění kruté reality a dost pomáhá fakt, že se film pomalu, ale jistě, příběhem posouvá do současnosti. 5* (20.02.2020)

O filmu jsem se dozvěděl náhodou, náhodou si ho pustil (kvůli Ruffalovi) a náhodou zjistil, že je to mimořádně silný film. Ale ruku na srdce, ta filmařina je tak dobrá, že se na film moc radostně nekouká... co myslíte, kolik stojí lidský život? Tolik, kolik si ho ceníte. Další důvod víc nevěřit velkým korporacím. Moc, moc dobré a Ruffalo si film protrpěl až do dna, což z jeho herecké etudy činí sugestivní zážitek. (06.09.2021)

U mna je Erin Brockovich stale podstane vyssie, tento film sa mi zda ale rezisersky o dobre kvalitne natoceny, hlavne jesenne lesy posobia hodne depresivne. Moc som nemusel tie sudne tahanice, nejsem pravnik a pravo ma nikdy nebavilo. Cosi vsak ma do seba spor pravnika ktory obhajuje ludi s chemickou. 78 % (03.10.2020)

Bezpečnost a zdraví, úcta k lidem, etické chování na nejvyšší úrovni a ochrana planety. Nevím co za marketingového génia vyzvracelo právě tyto slova v rámci utváření hodnot firmy DuPont, ale po shlédnutí Dark Waters se nezbývá než pousmát. Děj je děsivý, zarážející a bohužel s ne úplně pozitivním koncem. Žaludek mám sevřený ještě teď. Nedivil bych se, kdyby se v rámci každodenních demonstrací před Koněm vymezil jednoho dne prostor pro hromadný 8 kilometrový pochod před Pražskou pobočku tohoto postrachu krav s cílem vykonat první českou teflonestraci. Nezbývá nic jiného než v náporu toho všeho znechucení vyhodit všechny teflonové pánve a přejít na alternativní variantu, jelikož nějak neholduju riziku, že bude tajnou ingrediencí mého jídla TCOA kyselina. (31.01.2022)

Očekával jsem velké věci a v podstatě jsem je dostal. V součtu jde možná o schematicky nijak vybočující právnické drama, které ale velmi chytře komunikuje s divákem a vyvolává pocit totální frustrace nad pragmaticky chladným oddalováním a nemohoucnosti zákona s jasným případem a navzdory zřejmým důkazům pohnout. Především je zajímavé, že pozornost většinou nemá být vedena zpětně, nýbrž právě dopředu, směrem k vyloženě vytouženému vyústění, které je ale stejně neutěšené jako události předtím. Být scénář podpůrnější vůči tradičně skvělému Ruffalovi a méně nachylný k rodinným klišé o pracovním sebeobětování, šlo by o jedem z nejlepších filmů roku. 85% (18.03.2020)