Sofiina voľba

Mám veliké obavy, že především, a možná až pouze, William Styron a Meryl Streep si mohou připsat zásluhy za to, že se mi Sofiina volba velmi líbila. Mám strach, že má neznalost předlohy nedovolí mi nahlédnout, jak film otrocky převádí slova v obraz. Na druhou stranu pravděpodobný nedostatek Pakulovy odvahy nedovolil mu pošlapat to dobré ze Styronovy knihy. A bezpochyb by se dalo naložit s jeho dílem o dost hůř. Líbí se mi, že Pakula nebyl dost "invenční", aby silné scény zničil patetickým zdůrazňováním: "Toto je silná scéna!" SPOILER - Když Sofii berou dceru, nehraje na pozadí tklivá hudba, dění neprovází soucitné či alespoň zahanbené pohledy kolstojících. Ne, je téměř ticho a hloučky lidí ani neregistrují, že se právě odehrává jakási tragédie. Když Streep vypráví o hrůzách tábora, výborně přechází mezi odosobněným projevem, který jediný jí umožňuje souvisle mluvit o tom, co zažila, k návalům emocí, které jí ústa ucpávají. KONEC SPOILERU. V oné finální scéně s dětmi je tak možná trochu odměřenosti, ale zároveň režisér ponechal zodpovědnost za to, co bude divák cítit, jak tuto scénu vstřebá, na divákovi samotném. Mám pocit, že to už se dnes v Hollywoodu úplně běžně neděje. Film dokonce chvílemi nechává diváka, aby si zážitky z koncentráku musel sám představit na základě "pouhé" Sofiiny výpovědi. Je to špatně nebo není? Právě teď si myslím, že není. Nedokonalých, ale přece *****. (16.02.2009)

Jak tu již přede mnou někdo zmínil v komentáři - připadá mi, jakoby byly dvě verze tohoto filmu a zatímco většina hodnotících viděla tu dobrou, já narazila na tu špatnou.. Po celou dobu jsem se snažila pochopit, co na tom filmu je. A proč se to vlastně jmenuje "Sophiina volba". Celou dobu příběh totiž vypráví o třech přátelích, kteří se chovají rozverně, hloupě a podle mě dost nelogicky - a aby se neřeklo, asi tak na dvacet minut z celé stopáže (!) je tam Meryl Streep v koncentráku. Oné osudové volbě byly věnovány snad dvě minuty na konci. Nemluvě o nepřehledném skákání z jedné linie do druhé. Co to ksakru mělo být? Ten film je tak neskutečně vycpaný nudnou, nezáživnou vatou, až se mi z toho chce ve čtyři odpoledne spát. Viděla jsem už dost snímků na toto téma a myslím, že Sophiina volba je opravdu z toho slabšího soudku. (06.07.2014)

Při druhém kouknutí musím hodnotit líp (přitom už si nevzpomínám, zda to poprvé bylo v dabingu, nicméně teď jsem viděl originál). Styronův román jsem kdysi četl, ale jak tak roky plynou, člověk dost zapomíná. Ovšem označit film jako "otrocké převedení", to je na mě kritika příliš prudká. Oni totiž existují také lidé, kteří neváhají při každé vhodné příležitosti psát věty typu "To je pro mě ale zklamání, knížka je mnohem lepší, ve filmu z ní skoro nic nebylo...". Zavděčit se nelze, berme tedy film a knížku, tak jak jsou. Respekt před přípravou Meryl Streep na tuhle roli, i když vidět Vašáryovou by mohlo být taky zajímavé. (29.11.2007)

Občas vidím film, ktorému sa nedajú uprieť umelecké kvality, ale ktorý už nikdy nechcem vidieť znova. Dôvodom je stopáž, vďaka čomu je Voľba dosť únavná a taká nedefinovateľná, nepríjemná, chladná depresia. Sú totiž filmy, ktoré ma svojou depresiou chytia tak, že si ich pozriem niekoľkokrát. Určite nie tento. Celé to nesie na sebe Streepová, ktorú tu tak zrichtovali, že zabudnete, že bola jednou z najkrajšich herečiek 80tych rokov. McNicol bol neskutočný ňouma aj v mladom veku. VIDENÉ ZNOVA 10/2016. V podstate nič nové, iba doplním, že niektoré traumy sa dokážu vryť tak hlboko do duše/mozgu/srdca, že ich nevylieči ani homeopatia. No a ten McNicol je dvojník Martina Gorea. (20.05.2012)

Dvojplánový příběh o lidském a uměleckém dozrávání naznačuje, že autor literární předlohy William Styron do něj vložil nemálo autobiografických prvků. Zprvu konvenční námět o tuctovém trojúhelníku mladých lidí uprostřed poválečného New Yorku na konci čtyřicátých let se postupně rozvíjí do otřesně tragického podobenství o děsu, zkáze a zhoubách, které do mezinárodního společenství vnesly země Osy. Součástí humanismu tohoto osobitého autorského pohledu, který Alan Pakula plně ve filmové podobě zachoval, je nečernobílost všech protagonistů. S hořkou nadsázkou lze napsat, že jim nic lidského nebylo cizí. A právě tato skutečnost, toto chápavě sdílející pozadí umožní o to víc respektovat a sdílet hloubku tragických, režisérsky, kostýmově i výpravově a kameramansky mimořádně přesvědčivě zvládnutých druhoválkových retrospektiv s celou řadou monumentálně vystavěných scén (pouť kolem bloku budoucích obětí hradných vražd v plynových komorách, setkání s Mengelem, Sofiina záchrana před dětským udáním v Hössově rodině, jež by znamenalo pro ni jistou smrt), doplněných o značně silný motiv polského protižidovského cítění, dotváří skutečný rozměr katastrofy, vyvolané druhou světovou válkou. Důsledky utrpěných ran se prolínají: Životem i výčitkami svědomí štvaná žena se ve svém bolu bojuje i apojuje se s psychotikem, opakovaně bičovaným svým svědomím po záchvatech plných hrubostí, agrese, brutality; neustálými střety mezi vnitřními hlasy jekyllovským a hydovským, nejen v životě, ale i ve společně sdílené smrti, která se stává jejich společným etickým i úlevným východiskem z trampot a hrůz jejich nenapravitelně zpackaných životů-tragédií. Podobenství o síle i slabosti lidského ducha - zhruba tak lze postulovat nadčasovou výzvu, kterou v sobě tento neprávem přehlížený film nese. V době svého vzniku i dnes. (01.08.2009)