Ecce homo Homolka

Jednoznačně nejlepší film, jaký kdy Papoušek natočil. Osobně jsem ho viděl bezpočtukrát a pokaždé u něho utírám slzy smíchu. A současně lituju postavu Ludvy, že musí žít v takovém pekle, jak už to tak u každého mezigeneračního soužití bývá. Kdo zažil na vlastní kůži, ví své. O filmu se zajímavým způsobem zmiňuje Jan Žalman ve své knize UMLČENÝ FILM: "Film o Homolkových se stane jedním z nejpozoruhodnějších důkazů umělecké vitality české veristické školy jak pokud jde o národní charakter, tak pokud jde o schopnost nalézt si při dodržení stejné metody vlastní jazyk... Jedna rozmíška stíhá druhou, šarvátky plné vzájemných výčitek, invektiv a ustavičného popichování vyplňují život, v němž malé zbabělosti stíhají stejně malé zrady a v němž pocity hořkosti, pokusy o únik či vzpouru mají stejně krátký dech jako představa, že se na tom dá něco změnit. Ve skutečnosti ovšem nejde vůbec o to něco změnit. Smyslem je naopak něco udržet: rodinu, bezpečí, vědomí, že pevné zázemí v klanu je jediné a co je mimo něj, je cizí, nezáviděníhodný svět. Neboť ať už je život Homolků jakýkoli, je to jejich život a všechno to hašteření, škorpení a rýpání se do žeber je jeho nejpevnějším tmelem. Nehádají se, aby nalezli nějaký smysl - smysl je právě v tom, že se hádají. Absurdnost? Jistěže. Ale jen pro toho, kdo stojí vně tohoto kruhu. Pro Homolkovy je to naopak akt seberealizace, sebezáchovy - všeho čím se člověk řídící se víc instinktem než rozumem brání rozpadu pevně utvářeného, spolehlivého světa. Hádáme se a pereme se - ergo sumus, mohl by prohlásit kterýkoli člen homolkovského klanu, a ne bez jistého oprávnění: neboť pudově objevil právě ten princip soužití, který mu umožňuje izolovat se od vnějšího světa a přesto se v něm necítit izolovaný... Ještě Forman a Passer pokládali za nezbytné obeznámit se zázemím svých postav, s poměry, které tak či onak spoluvytvářely jejich sociabilitu. Papoušek se toho úplně vzdává; pozoruje Homolkovy jako biolog svá morčata: jak žijí, jak se chovají, jak reagují na podněty vnějšího světa, slovem: jací chtějí být, bez ohledu na normy přikazující, jací by měli být... Homolkovi dosáhli ideálu lidské malosti: žít ve vlastním neklidu, aby měli pokoj od neklidu obklopujícího je světa."(cit. s.: 144-146). (01.04.2013)

Souhlasím s ostatními názory, že jde o velmi zábavnou podívanou, postavenou na vynikajících výkonech, brilantním scénáři a kvalitní režii. Celodenní (a zřejmě celoživotní) nepřetržité uzavírání koalic a protikoalic, denně se několikrát účelově měnících a žabomyší boje o nicotnosti. Režisér si nechal rozklíčování příběhu ve smyslu širšího společenského kontextu do dvou vět "Co je stát?" "Stát jsme my"...a Heduš se rozpláče. A záverečný tanec na Ódu na radost se záběry na uslzenou Heduš i matku a vzteklého Ludvu jsou rovněž výmluvné. (02.07.2010)

Dnes již kultovní tragikomedie od Jaroslava Papouška, která je unikátním satiricko-kritickým vhledem do problematiky rodinných dysfunkcí, manželských peripetií a generačních vztahů. Příběh sleduje jeden nedělní den ze života průměrné české rodiny Homolkových, mezi jejíž členy patří cynický děda (Josef Šebánek), nekompromisní bábi (Marie Motlová), poněkud hysterická a korpulentní Heduš (Helena Růžičková), ostýchavý Ludva (František Husák), a jejich dva nezbední synkové (Petr Forman a Matěj Forman). Tato šestice zdánlivě nesourodých charakterů tvoří relativně nehomogenní celek, jejichž vzájemná kolektivita je determinována rodinnými vazbami, díky čemuž má snímek naprosto unikátní komediální dynamiku. Krom výrazné teatrálnosti hereckých výkonů a dnes již zlidovělých hlášek ["Tady je smradu jak v Cařihradu."] snímek vyniká i v přirozenosti, díky níž zábavně zrcadlí náturu českého maloměštáctví a rodinné typologie; což okrem platí i o pomyslném hierarchickém konfliktu mezi patriarchátem a matriarchátem [děda a Ludva vs. Heduš a bábi], potažmo komunikativností a nekomunikativností uvnitř rodinného kruhu.... To vše dělá z Ecce Homo Homolka nadčasovou komediální studii rodinných vztahů a čecháčkovské průměrnosti, která je (naštěstí či naneštěstí?) zcela platná i v současnosti. (02.02.2023)

Prečo je táto nehorázna sprostosť tak populárna u našich západných susedov v Českej republike mi nikdy nešlo do hlavy. Čo to má byť? Sonda do priemernej českej rodiny? To snáď nie. Veď sa tam vkuse jeden s druhým nezmyselne háda, prekrikuje a trepe chujoviny. Tak prečo to má teda tak vysoké hodnotenie? Nechápem. Je to úplne o ničom. Mne tento typ humoru absolutne nič nehovorí. A keď ku tomu ešte pripočítam velice nevyvážené herecké výkony, tak tomu nemôžem prideliť viacej ako dve hviezdičky. Aj to sa mi zdá dosť veľa, no ale budiž. ** (09.09.2012)

Nemilosrdné a pro mě rozhodně taky bolestivé odhalení "maloměšťácví", ne víc - buranství (Máte pravdu). Jsou ve filmu chvíle, kdy mám pocit, že se moje rodina té Homolkovic podobá, pak se mi chce ze vší té ubohosti brečet. Mám pocit, že kdesi v pozadí svých duší si hrdinové uvědomují vlastní malost, ale brání se připustit si toto poznání k tělu. Tehdy budí až soucit. Film někde mezi komedií, pro sérií gegů a nesmyslných dialogů a tragédií - pro neschovivý a pravdivý obraz lidí, kteří budou za každého režimu všemu loajální, protože nejsou schopni mít někdy na něco jiný než většinový názor. - V dalších dílech trilogie se Passer pokoušel vylíčit Homolkovic trochu "humanističtěji", zkrátka trochu mírněji. Znamenalo to pokles originality (přes ještě značnou kvalitu) u druhého dílu a jeho sračkovitou rozplzlost v duchu sedmdesátých let (viz. Romance za korunu nebo Hvězda padá vzhůru) u dílu třetího. (13.06.2004)