Nejkrásnější věk

"Pojďte radši mluvit o ženskejch." - "No, a, smrt není ženská?" Debut Jaroslava Papouška jsem dodnes neviděl a musím říct, že je stejně skvělý jako (první dva) filmy o Homolkových, ačkoliv na rozdíl od nich nejde o klasický příběh, nýbrž spíš o "mozaiku na téma věk". Je to moudré zamyšlení stejně jako k popukání suchá komedie - přehlídka neskutečných point, v níž si snad každá postava potřebuje něco dokázat, ale málokterá to má zapotřebí. Scénář a s ním i divák se chvíli posmívá penzistům, kteří se jako malí kluci předhánějí, kdo bude stát modelem, a za chvíli mu je vtipně - trapno z toho, když uhlíři začnou všeználkovsky kritizovat sochy, které "potřebují vypracovat". Nakonec je vždycky nejlíp u piva. (29.03.2020)

Úsměvný film, velmi a stále velmi dobrá zábava i po více jak čtyřiceti letech..První Papouškova samostatná práce, po předešlých úspěších s Formanem a Passerem, kde Papoušek byl v roli scénáristy, pozorný divák si jistě všiml toho že zde hráli herci známí právě pod vedením tohoto úspěšného tria z ať už to bylo z filmů "Černý Petr", Lásek nebo Hoří má panenko, potažmo později z Papouškových Homolků. Šebánek opět neměl chybu, zdatně mu zde sekundovali další dva uhlíři Jiří Hálek a Ladislav Adam. Hana Brejchová byla krásná a zde po Láskách opět zcela nahá! Tyhle ty film prostě miluji, v jednoduchosti je síla, tak to prostě bylo, žádná faleš a zbytečná přetvářka, žádné manýry a vyumělkovanost, dialogy, tak jak pusa narostla a především skvělé situace-momentky (pivnice, 2 metry piv, malá holčička, zvědavá babka v okně, Voštův dialog s manželkou o řvaní huráá a vaně, Vošta s Růžičkovou, nebo tajná šmíra sochařského ateliéru), někdy opravdu k zbláznění. Skvělý. Tak huráá že jsem to konečně viděl:-)! (19.05.2006)

Klasická česká "Nová vlna", ale jakoby nic víc. Sotva bych zde tušil tvůrce Homolkových. Divný film. O ničem. Nebo přece? O "nejkrásnějším věku"? A který to tedy je? Z filmu se zdá, že žádný. Vidíme zde různé nositele věkových určení, ale žádnou postavu, které bychom se mohli chytit, natož pak hrdin(k)u. Film je o ničem - záměrně. Sympatické prostředí mladých umělců - kandidátů sochařství nijak nevybočuje z okolní šedi. Nevidíme v nich "tvůrce", jen ty momentální šťastlivce, kteří jsou ještě mladí. To je totiž ten nejkrásnější věk, ale představuje se zde jen jako jeden úsek života od nikud nikam. Vynikající je střídání scén, kdy se mezi sebou baví mladí sochaři a staří kandidáti na model. A taky různé fáze života hlíny, z níž je hněten člověk. "Sochaříci" se - coby učňové v ztvárňování formy člověka - denně konfrontují s lidským věkem. A co z toho? Celkem nic. Z druhé strany jsou konfrontováni i jejich modely (stařec, mladá žena se "závazkem", uhlíř). Jsou tu drobné průhledy do života těchto modelů, jak tato skutečnost (bytí-objektem-umění) na moment zasáhla jejich živůtky a zasadila do jejich myslí nepatrné zpochybnění každodenní samozřejmosti. Že by se tu přece jen něco dělo? Nevím. Nudný film, ale nepostradatelný a přece jen jaksi krásný. (04.03.2011)

Myslíte si, že (mile) absurdní ukecané scény vymyslel až Quentin Tarantino? I kdepak, nejspíš se učil u českých filmařů 60. let. Na rozdíl od Tarantina však české filmy téhle doby těmi rádoby nesmyslnými dialogy něco říkají. Nejenže se tak na perifériích mluvilo a často mluví, ale posunují i onen vnitřní děj kupředu. Vnitřní děj, na rozdíl od vnějšího, akčního, se posouvá v oblasti hodnot, psychologizace postav a prostředí. Ve svém režijním debutu se Jaroslav Papoušek vrací do doby svých studií na fakultě sochařství a představuje různorodou směs penzistů, kteří se nechávají za drobný obnos portrétovat studenty, mladou dívku na mateřské, i tři uhlíře středního věku, kteří už ani nemají o čem si povídat. Plus samozřejmě osazenstvo školy. Film sestává z různých miniepizod, které jsou ale vzájemně provázány (malá holčička, která neustále zapomíná, co šla koupit, dilema mladé dívky stát nahá pro akt, když vedle brečí v kočárku dítě a manžel je žárlivý, dialogy důchodců na téma koní a žen, neustálé telefony učitele ročníku, že jeden ze studentů pořád nemá holku...) a gradovány po malých kouscích v jemných humorných nuancích, jaké známe z pozdějších Homolků stejného režiséra. Vzhledem k tomu, že chybí ucelený děj vnější, bude asi mnoha současným divákům připadat film nudný. Proto upozorňuji, že je určen jen vnímavému divákovi, který se dokáže naladit na podobně mírně absurdní vlnu jako režisér a užít si mnoha vtipných narážek skrytých tak trochu pod povrchem. I když - nahá Hana Brejchová (sestra slavnější Jany) je opravdu k nakousnutí. :-) Disk načíná uřvaný protipirát, v bonusech najdeme filmografie, fotogalerii (1:33) a rozhovory. Architekt Karel Černý (2:30) a dramaturg Václav Šašek (8:10) mají moc hezké a obsažné vzpomínky na Jaroslava Papouška, Věra Křesadlová (6:11) neřekne nic moc, kromě toho, že natáčení bylo příjemné s příjemnými lidmi, jen trošku víc připomene neherce Josefa Šebánka. Obraz filmu sice vykazuje filmové kazy, ale v rámci podkladů jde asi o lepší obrazový přepis. (10.08.2019)

Film s velmi jemným humorem, který tématizuje zejména plynutí času. Stáří a mládí zde stojí vedle sebe a v mnoha případech je stírán rozdíl mezi oběmi životními etapami. Pan Hanzlík hlasitě chrápe, čímž ruší sochaře. Podobně je pak také ruší křik malého dítěte v kočárku. Penzisté, kteří čekají na to, zdali budou vybráni jako model se handrkují a pošťuchují podobně jako malé děti ve škole. Když přijde sochař jednoho vybrat, tak se div nepoperou o to, kdo u něj bude nejblíže, podobně jako když něco půjčujete malým dětem a ony se mohou skoro přetrhnout, aby byly první. Scény, kdy Hana Brejchová mluví na své dítě v kočárku, jsou střihnuty se scénami, kdy mluví pan Hanzlík se starými babkami v obchodě. Když jde malá holčička pro pivo, tak o ní Josef Šebánek říká, jak vyroste do krásy své matky. Ten samý pak vidí mladé slečny a vzpomene si na mládí a krásu své manželky. Neustále se zde hovoří o nejkrásnějším věku, ale nikdo sám o sobě v něm není, vidí v něm jenom ty druhé. Do toho hudební podkres tvoří jazz (mládí) a hudba klasická (stáří). Celým filmem se tím pádem nese nostalgie až sentimentální lpění po starších časech. Je zde však nástroj, který dokáže zachytit prchavost okamžiku a tím nástojem jsou právě sochy! Hlava pana Hanzlíka bude stále mezi námi, ikdyž už z něj zůstane jen lebka. Šebánek bude stále řvát, ikdyž už nebude ani moct otevřít pusu. Postava Brejchové bude stále vzrušovat muže, ikdyž již bude na smrtelné loži. S odstupem času se pak tato funkce uchování času přenesla i na film samotný, který podobně jako sochy zakonzervoval určitý prchavý moment. Můžeme tak i dnes vidět pana Hanzlíka ve svém junáckém výkonu a budeme jej moct vidět stejně i v dalších desetiletích (stoletích, tisíciletích). (26.10.2015)