Réžia:
Ivan OstrochovskýKamera:
Juraj ChlpíkHrajú:
Samuel Skyva, Samuel Polakovič, Vlad Ivanov, Vladimír Strnisko, Milan Mikulčík, Tomáš Turek, Vladimír Zboroň, Martin Šulík, Vladimír Obšil, Zvonko Lakčevič (viac)Obsahy(1)
Píše sa rok 1980. Michal a Juraj sú študenti kňazského seminára v totalitnom Československu. Vedenie fakulty sa zo strachu pred zatvorením školy snaží formovať seminaristov do podoby vyhovujúcej režimu. Každý z mladých bohoslovcov sa musí rozhodnúť, či podľahne pokušeniu a zvolí si ľahšiu cestu kolaborácie, alebo cestu svedomia a dostane sa tak pod drobnohľad cirkevného odboru Štátnej bezpečnosti. (Filmtopia)
(viac)Videá (1)
Recenzie (73)
Vítězství formy nad obsahem, to bych napsal na úvod tohoto komentáře, věřit v nesouměřitelnost (protikladnost) obsahu a formy, takhle však – věře, že v těch nejlepších filmech formální prostředky zakládají (předurčují) obsah (fabulí), a naopak; vztah těchto dvou konceptů je pro mě tudíž komplementární – si musím postesknout, že je škoda, že ke krásným obrazům (záběrům) nepřibyl pozoruhodný (tj. emočně vzrušující a strhující) obsah. A musím říct, že se jedná o škodu přímo dvojitou, přihlédneme-li k tomu, že téma vztahu komunistické moci k církvi a jejím představitelům je tématem, který český/slovenský film doposavad příliš nevytěžuje (napadá mě pouze Zapomenuté světlo). Z odstupu přemýšlím pouze o tom, nakolik o tom, že tenhle film působí tak děsně unyle, distancovaně, akademicky (ano, teď to myslím pejorativně) rozhodlo to, že ho Ivan Ostrochovský natočil tak, jak ho natočil, totiž jako modelový evropský arthouseový film, a nakolik je chyba na straně scénáře. Tím, že zápletka na papíře nevypadá špatně (témata kolaborace s mocí, odvahy, vlastního svědomí jsou vždy nosná), mě to nutí do odpovědi, že to, co mělo být hlavním kladem filmu (a v jistém ohledu prostě je!), totiž příznaková kvalita obrazu, film „rozbilo“, odsoudilo obsah k úloze pouhého přívažku. Musím se opakovat, škoda. 60 % ()
Snímek z bohoslovecké fakulty, ze kterého se zcela vytratily dva základní prvky – víra a Bůh, vyznívá celkem absurdně. Nevím, proč se režisér vůbec pouštěl do takového tématu – jaký má vlastně vztah k víře v Boha? Prostředí kněžského semináře je jistě vizuálně atraktivní a nadmíru splňuje estetické nároky, avšak zdá se, že to je to jediné, co může film v konečném důsledku nabídnout. Selhává scénář i režie, vévodí kamera – a to je na film fakt málo. Herecké výkony jsou dost mizerné a nacítění se do postav vůbec nepomáhají sporé dialogy. Troufám si tvrdit, že totéž téma by se mohlo odehrávat v jakémkoli jiném prostředí, kde by proti sobě byli postaveni ti, co slouží režimu a ti, co jsou v disentu - výsledek by byl stejný. Zájemcům o historii katolické církve v Československu od roku 1945 do roku 1989 vřele doporučuji dokumentární cyklus ČT „Zakázaný Bůh“. ()
Ke kladům filmu patří silná atmosféra. Autenticky působící prostředí nejrůznějších zákoutí bohoslovecké fakulty s sebou ale zároveň přináší i technicky velmi špatně sejmuté dialogy, především v interiérech s nevhodnou akustikou (např. v chodbách s velkým zvukovým halem) není hercům občas vůbec rozumět. Tím spíš, že - z hlediska logiky příběhu naprosto správně - často přecházejí do polohlasu až šepotu, protože jejich postavy vědí, že i ty kamenné stěny mají uši, tedy štěnice. ()
Je vidět, že režisér Ivan Ostrochov je původně dokumentarista. Černobilé záběry jsou skvěle nasmínamé a často si i zajímavě hrají se světlem (například v jedné sekvenci rozhovoru Stbáka s kněžím, kdy kněží je vidět a Stbák je jako tajemné zlo zahalen do tmy.) Jsou tady i jiné zajímavé nápady (například když je znějící hudba utnuta zaklapnutím auta). Dokonce ani ta studená atmosfera mi tak moc nevadila, protože se mi nějak k té době a přísné bohoslovecké fakultě hodila. Co mi už trochu vadilo (nebo minimálně vytvořelo takové dilema) a rovněž to může souhlasit s dokumentaristickým zaměřením tvůrce, že pohled do prostředí je sice ucházející, ale do postav se moc nedostaneme, pracuje se s nima spíše jako s loutkami a to morální dilema pak taky tak nevyzní. Na první pohled jsou tedy Služebníci vesměs dokonalé sošné dílo. Ze studeného materiálu, ale zbyde i trochu studený zážitek a takhle asi režisér Ostrochov vážně zaboduje hlavně u festivalého diváka. Dokázal bych si tu látku představit zpracovanou i plastičtěji. Ale jako úmělecký film to určitě má něco do sebe a je dobře, že to i takhle vzniklo. Váhám nad hodnocením a nakonec si dovolím mírně nadhodnocovat. ()
Obrazově vymazlené a ta černobílá tomu hodně přidává. Zároveň ale slušně tísnivé, ústřední záporná postava zajímavé pointovaná a tak celkově šel z představitelů StB strach. K plné spokojenosti mi chybělo snad jen akorát důkladnější vykreslení ústřední dvojice, divák se o jejich motivaci dozví jen pramálo. Tenhle styl artu mě ale hodně baví, Slováci dobře! ()
Galéria (32)
Zaujímavosti (6)
- Postava kňaza Přemysla Coufara je odkaz na reálneho rímskokatolíckeho kňaza Josefa Toufara, ktorý sa stal, rovnako ako filmová postava, obeťou komunistického prenasledovania Cirkvi v Československu na začiatku 50. rokov 20. storočia. (Biopler)
- Ostrochovský čiernobielym vizuálom ozvláštňuje rozprávanie príbehu. Jednak predstavuje striedmosť ako symbol, k čomu sú vedení seminaristi počas ich cesty ku kňazstvu. Čierna i biela však symbolizujú aj dve ideológie, kresťanskú i komunistickú, ktoré stoja proti sebe, no fungujú spolu v jednom svete, tu na Zemi. (Biopler)
- Seminaristi cestujú do Bratislavy zo Svitu, čo je zámer tvorcov upozorniť na ďalší atribút do mozaiky boja Cirkvi s komunizmom. Svit bol po druhej svetovej vojne, teda za socializmu, "vybudovaný" i považovaný za ateistické mesto. (Biopler)
Reklama