Panoptikum Města pražského

Nevnímám Panoptikum jako pokračování Hříšných lidí, mám pocit, že bych srovnávala nesrovnatelné. A to by bylo trochu nefér, Hříšní lidé jsou úžasní, ale Panoptikum svoje kouzlo také má. Prvně jmenované mají úžasnou atmosféru, stará Praha třicátých let jako vyšitá. Panoptikum působí, částečně i vlivem barvy, současněji. Pánouvé Bouše a Brůžek působí civilnějším a - alespo (04.06.2008)

Říká se, ža nastavovaná kaše už není to pravé. Po HŘÍŠNÝCH LIDECH a jejich volné tetralogii klasických hraných filmů se zdálo, že už nemůže přijít nic lepšího. Když se v polovině osmdesátých let takový projekt přece jen objevil, a nejen objevil, ale i realizoval, vyvolal smíšená očekávání jak divácká, tak odbornická. Výsledek následných ohlasů a hodnocení jim plně odpovídal: rozhodně se nejednalo o propad a neúspěch, ale na místě nebyl ani nadměrný jásot; slovo průměrný však také nepostihovalo kvalitu této velmi volné druhé řady o radovi Korejsovi a jeho mordpartě. Spíše se dalo říci, že světlo světa spatřilo osobité, do sobe poměrně uzavřené dílo s jasně odlišnou a téměř nesrovnatelnou kvalitou oproti HŔÍŠNÝM LIDEM. Adamíra sice nebyl - a ani být nemohl a určitě nechtěl - Marvanovým Vacátkem, ale o tu vlastně vůbec nešlo. Jeho akademicky vzdělaný rada Korejs má své zásady, je mnohem rozhodnějším a ostřeji vymezeným šéfem svých detektivů z ulice, nepropadá však šéfovské psychóze a dovede, je-li to nutné, své radní mimikry i shodit. Nepochybně zajímavé oživení do PANOPTIKA vnesl svým ostýchavým zjevem a neúnavným mladickým elánem i zpěvák a herec Ondřej Havelka. Prvorepublikové mordpartě i pražské galérce, která ji svým způsobem živila, tak byl postaven další nezapomenutelný pomník. Česká filmová detektivka dosáhla na další ze svých nečetných vrcholů. (03.01.2008)

Schopnost pokračovat i po smrti pana Marvana se jistě cení. Přišla s ní však fádnost, kterou odpustit nelze. Vše začíná pohřbem policejního rady Vacátka. Do toho přijíždí na služebnu nový policejní rada Korejs s "masarykovskou" vizáží i intelektem. Jiří Adamíra velmi dobrý, ale Marvan to není. Obklopen starými známými tvářemi se pouští do nových případů. Považte, hřešilo se i na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. K tomu, aby se hřešilo v přesvědčivých kulisách posloužila celkem odpovídající výprava, která poměrně zdatně navodila dobovou atmosféru a diváka spolehlivě přenesla do toho společensky "hříšného" období. Není problém během chvilky splynout s "mord" partou, ačkoliv rozjezd seriálu není zrovna raketový. Dokonce se objevuje místy drobná, ne však přehlédnutelná tvůrčí křeč, jak v nastaveném pokračování neztratit řemeslnou kvalitu a scénáři vdechnout život, aby výsledek patřičně bavil. Pověstní pánové Brůše, Bouše a penzionovaný Mrázek (ne ten z ústředny) mají zhruba stejný zvuk jako v hokeji kdysi sehraná pětka respektive trojka: Makarov, Krutov, Kasatonov. Hokejistů bylo pět a vyšetřovatelů je taky pět. Mladý policejní koncipient Souček to by mohl být Larionov a charismatický Adamíra to je Fetisov. Legendární hokejovou pětku máme kompletní a hlavně policejní tým je pohromadě. Zkušený Antonín Moskalyk coby zručný trenér-režisér mění nenápadně taktiku a přechází na barevný formát s modernějšími prvky herního, respektive seriálového pojetí. Příběhy obsahují nejrůznější kličky, jsou "zašmodrchané", a i přes novodobější pojetí, je znát drobný pokles formy, kdy se schopnému hereckému týmu mohly přivát do cesty ještě lepší policejní případy. Ne vždy byly tak úplně nápadité, anebo stoprocentně zapamatovatelné. Po skvělém Jaroslavu Marvanovi nebylo jistě snadné převzít jeho trůn. Tvůrci desetidílného seriálu s novou úvodní melodií prokázali snahu vyždímat z policejních zápisníků krapet zajímavé případy, které rozhodně neoslní svými zápletkami, avšak setkání s osvědčenou partou chytrých vyšetřovatelů to bylo více než milé. Škoda jen té průměrnější režie a vizuálně málo zajímavé kamery, která by větší čest dělala ve štábu televizního zpravodajství. Mé hodnocení: 60% (03.11.2014)

Lidové moudro praví, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Troufám si tvrdit, že volné pokračování úspěšného cyklu kriminálních příběhů Hříšných lidí města pražského tuto teorii nenaplňuje ani v nejmenším. Scénárista a spisovatel Jiří Marek se po mimořádném úspěchu Sequensova třináctidílného seriálu a čtveřici celovečerních hraných filmů ocitl doslova na oběžné dráze popularity; další příběhy rady Vacátka a jeho "pánů ze čtyřky" mohli čtenáři sledovat v řadě reedicí jeho povídkových krimisérií, které vyvrcholily v polovině osmdesátých let ve velkorysý projekt tehdejší Československé televize, jímž by nejen uzavřeli pohled na jednu etapu české policie a kriminalistiky vůbec. Jak se později dozvídáme z Markových úst, první epizoda seriálu byla upravena specielně pro příchod nového pana rady, vzdělaného, šarmantního a svým způsobem přísnějšího Korejse, který v sobě nese vůni staroanglických gentlemanů wallaceovských nebo doylovských tradic. Neoddiskutovatelné a bohužel jakoby nechtěné srovnávání se starším předchůdcem nemá ve všech ohledech možnost nacházet nedostatky: atmosféra jednotlivých epizod si udržuje vysoký nadprůměr, dokonce se domnívám, že některé se honosí lepší výstavbou scénáře (za všechny bych připoměl Hokynářskou baladu, která výborně postihuje nejednoduchost doby) a pečlivější vizáží hereckých představitelů. Pět ódy na herecký výkon Jiřího Adamíry, který se s maximální profesionalitou zhostil nejednoduché role a vlastně vytvořil mnohem zajímavější verzi prvorepublikového kriminalisty než jakým byl čitelnější komisní Marvanův Vacátko, by bylo téměř zbytečné, neboť tu platí ono známé: buď přeskočí jiskra mezi ním a divákem a pak se těšíme na každé shledání s jeho osobností nebo naopak. Domnívám se, že nepominutelná časová propast vytvořila největší šrámy na postavách inspektorů Boušeho a Brůžka, kterým léta bohužel ubrala na elánu a proto jejich výkony působí jakoby unaveným dojmem, ale i oni mají v seriálu místa, kde dokáží zaujmout (nezapomenutelná je Vinklářova kreace v epizodě Příběh z dovolené, zasazené do oblasti sudetského pohraničí a reflektující veškeré reálie roku 1937). Naopak mladistvý vzhled do seriálu přináší skutečný milovník té doby, herec, zpěvák a režisér Ondřej Havelka, jehož snaživý koncipient Souček symbolizuje nástup nové generace těsně předmnichovské republiky. Ti všichni, doplnění o nezbytnou kohortu nejslavnějších představitelů domácí Thálie osmdesátých let (Maciuchová, Heřmánek, Růžek, Bartoška, Stašová, Cupák, Trávníček, Vala, Hrušínský, Rázlová, Mrkvička, Racek, Zedníček a další) mají na svědomí jedno z nejkrásnějších děl novodobé české televizní tvorby, které s výjimkou jiného Moskalykova seriálu, jímž jsou žánrově i kvalitativně blízké Četnické humoresky, nenašlo ani po téměř pětadvaceti letech důstojného nástupce. Doufám, že jsem těmito slovy vyjádřil Moskalykově dílu poctu a současným tvůrcům poskytl důvod k zamyšlení. I když, jak se říká: nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Ačkoli.... (19.07.2010)

To jsem si krásně zavzpomínala, dávno tomu, co jsem viděla tuhle sérii kriminálních příběhů poprvé.. Herecký ansámbl skvostný, Jiří Adamíra je ohromný sympaťák s podmanivým hlasem, jednotlivé díly jsou zajímavé, místy zábavné i vtipné, no a k tomu kouzelná atmosféra starých časů.. Tedy u mě opakovaně spokojenost a pěkné čtyři hvězdy.. (04.04.2024)