The Commitments

Pan Parker má u mě po filmech Půlnoční expres. Navštivte ráj, Život Davida Galea velmi dobrou pozici, no a dnes večer to opět klaplo, přelil na mě kopec emocí a ohromnou dávku energie.. Pochvalu ode mne zaslouží úplně parádní muzika, to jsem si užila asi nejvíc a ta nesourodá parta talentovaných muzikantů se mi moc líbila na pódiu, mimo něj už tak ne, to byla dost divočina.. Fascinoval mě přerod vyhazovače v bubeníka, hlavičky rozdávat uměl, pravda.. Příběh o vzniku irské kapely pozoruhodný, vyobrazení života bez příkras jde panu Parkerovi na výbornou, tedy celkově spokojenost a poděkování kolegovi Willy Kufalt.. (13.05.2023)

Nádherný zážitok. O to krajší, keď ho vidíte na plátne. Nič nevedieť sa vyplatilo. To, že pôjde o komediálnu drámu, moju obľúbenú kombináciu, som vedel a nesklamalo. Ale že budem do nebies vychvaľovať hudbu, som netušil. Netušil som, že tam vôbec nejaká bude, preto je asi moje nadšenie také veľké. To dokonalé predstavenie hercov ako muzikantov a hudobníkov, ten rytmus, živočíšnosť piesní. Ten soul! Paráda. Trhalo ma zo sedačky, behal mi mráz po chrbte, pri niektorých piesňach mi šlo srdce vyskočiť a tak som šiel s rytmom, že som kýval v kine celým radom. K hudbe dosť, už len pre tú samotnú sa to oplatí pozrieť, ale že ide aj o silný útok na bránice, práve to si vybojovalo piatu hviezdu a takmer dokonalý verdikt. 95%. (23.06.2008)

"Jsem černej a jsem na to hrdej!" Film s duší, co jiného dodat? Byl to úžasný jak filmový, tak hudební zážitek. Celou dobu jsem se moc bavila. "Ukousnu ti koule a udělám si z nich naušnice!" nebo "Potřebuješ ještě něco? - Mámě by se líbil budík, co uvaří šálek čaje." Nenašla jsem jediný nudný okamžik. (04.05.2006)

Nejlepší irský film všech dob? URČITĚ ne! Vítěztsví zajistila Commitments zřejmě vysoká míra diváckosti, jiank si tento triumf nelze vysvětlit (zvlášť když vezmeme v potaz konkurenci: Moje levá noha, Ve jménu otce, Michael Collins). Commitments jsou postaveni na modelu "filmu o vzestupu hudební skupiny", tento model pak v jistých ohledech přetváří po svém. Silný (a typicky ostrovní) je akcent na sociální problematiku, originální je výběr hudebního žánru (soul) stejně jako ironizující humor (nekonečné neshody a konflikty mezi členy kapely... Deco: "Co mám dělat, když nezpívám?" Bernie: "Já nevím, třeba si ho hoň."). (01.02.2006)

Nějak mi v tom chybělo něco navíc. Něco, co dělá dobrými filmy jako Perný den, Rok ďábla nebo již zmiňované Leningradské kovboje. Tohle je sice příjemně (avšak časem poněkud zdlouhavě) plynoucí historka o založení, prvních neúspěších, prvních úspěších, úspěších a rozpadu jedné skupiny z chudé části Dublinu. Humor tu sice je, ale na můj vkus velmi zřídka (zajišťují jej vlastně jen hlášky zpěváka a pak občasné scény jako ta na koncertě se slipami), ten pokus o určitý nadhled zde příliš nefunguje, a vlastně ani to prostředí chudého Dublinu není vykreslené uvěřitelně (pro mne překvapivě), třeba hned z úvodního pouličního bazárku čiší ta kašírovanost na hony daleko (jako bych slyšel rejžu: "Teď jakože se dohadujete o tu cetku na stole, herec projde kolem, vy si ho nevšímáte, tamhle se zastaví..."). A ani ta muzika mne kupodivu tolik nebrala, přišla mi jako odvar z dávno slyšeného (asi jako u Hudbu složil, slova napsal). (05.06.2023)