The Commitments
The Commitments
Réžia:
Alan ParkerKamera:
Gale TattersallHrajú:
Angeline Ball, Maria Doyle Kennedy, Bronagh Gallagher, Glen Hansard, Johnny Murphy, Colm Meaney, Andrea Corr, Eanna MacLiam, Alan Parker, Lance Daly (viac)Obsahy(2)
Příběh dublinské soulové kapely The Commitments od vzniku na inzerát přes koncertování až k vrcholu šoubyznysu. Jimmy je nadšený muzikant a podnikatel z hudební branže, který je přesvědčen, že Dublin potřebuje špičkovou soulovou skupinu. Najít v Dublinu prvotřídní soulové muzikanty ovšem není jen tak, takže se musí spokojit s tím, co je zde k dispozici. Po nekonečném martyriu konkurzů nalezne dva talenty: první z nich je Deco (Andrew Strong), drsný řidič tramvaje, který má problémy s pitím, ale zpívá jako obživlý duch Otise Reddinga, druhým pak je Joey Fagan (Johnny Murphy), muzikant, který má soul v malíčku a tvrdí, že hrál snad se všemi od Wilsona Picketta po Elvise. Zanedlouho se kapela (pod názvem The Commitments) oťukává v místních klubech, má však na to opravdu uspět? Snímek vychází z románu Roddyho Doyla, který také spolupracoval na scénáři, a vyniká skvělými výkony mladých herců i mnoha soulových hvězd ze 60. let. Poté, co se z filmu stal hit, se herci dali opět dohromady a vyrazili na koncertní turné. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (93)
Nádherný zážitok. O to krajší, keď ho vidíte na plátne. Nič nevedieť sa vyplatilo. To, že pôjde o komediálnu drámu, moju obľúbenú kombináciu, som vedel a nesklamalo. Ale že budem do nebies vychvaľovať hudbu, som netušil. Netušil som, že tam vôbec nejaká bude, preto je asi moje nadšenie také veľké. To dokonalé predstavenie hercov ako muzikantov a hudobníkov, ten rytmus, živočíšnosť piesní. Ten soul! Paráda. Trhalo ma zo sedačky, behal mi mráz po chrbte, pri niektorých piesňach mi šlo srdce vyskočiť a tak som šiel s rytmom, že som kýval v kine celým radom. K hudbe dosť, už len pre tú samotnú sa to oplatí pozrieť, ale že ide aj o silný útok na bránice, práve to si vybojovalo piatu hviezdu a takmer dokonalý verdikt. 95%. ()
Sociálna hudobná komédia z Írska v réžii Alana Parkera. Adaptácia útlej knižočky dvoma komediálnymi autormi z BBC (za spolupráce autora knihy) dopadla v čase vzniku ako veľký hit a teraz, po skoro 20 rokoch nestráca na vtipe, láskavosti a výpovedi. A tá hudba je skvelá. Hrdinovia tak pestrí a "živí" - každý si nájde v tejto kapele svojho hrdinu, svoju spriaznenú dušu. ()
Scorsese kdysi poznamenal, že podstata filmu spočívá v tom, co se dostane do záběru a co zůstane vně. Zcela v tomto duchu možno mluvit v případě britské kinematografie posledního půlstoletí o třech vlnách: radikální, přechodové a umírněné. Éru radikální pokrývá tradice free cinema, která vnesla do hraného filmu s vehementní prudkostí kontroverzní sociálně kritická témata, soudobé společenské problémy a všední prostředí obyčejného života. K socialismu vedla režiséry neochota smířit se s nutnosti bídy, útlaku, bezpráví a poznání, že socialismus má i svou útěšnou stránku: socialisté organizovali odbory, konzumní družstva a dělnické akademie. Bouřili se proti světu, a na druhé straně pečovali o jeho vylepšení. V Británii se socialismus nikdy nepřevrhl do extrému, proto tam má dosud své pevné místo: vzpomínka na zlatou éru sociálního státu 50. a 60. let zakořenila v sociálním liberalismu labouristů, který stojí mezi doktrínou laissez-faire klasických liberálů a thatcherovsko-reaganovským neoliberalismem. V éře přechodové se sociální tématika přetahovala v záběrech s obveselením, v Commitments nevykutaný kořen free cinema zápasí o místo v záběru s hollywoodským muzikálem. Kdo nemá práci, nešuká, ale žije a neumírá hlady. To je výrazný posun. Díky uvolnění nejsou Commitments tak neútulný a skličující jako Kapka medu od Richardsona. Ze sociální tématiky klíčí lehkomyslnost a nově se etablující kulturální proudy, ačkoliv mnohost stylu na začátku při konkurzu jde proti nutnosti osobního pohledu, potažmo heslu ortodoxního free cinema „postoj znamená styl a styl znamená postoj". Ten rozdíl je u druhé přechodové éry v tom, že úzkostné zůstává společensko-politické klima v pozadí, kdežto film samotný tlačí do popředí spíše to kladné (úzkostný je snad jen projev nejspodnějších vrstev společnosti, obraz dublinského balíka infiltrujícího showbyznys); hraná inscenační rovina vytěsňuje rovinu dokumentární, psychologická etnologickou. Dokumentární film je paměť, hrané filmy jsou poznáním; síla hraných filmů je současně jejich slabostí, neboť dodávají činům dynamiku na úkor nesmlouvavého hledání pravdy. Za dost pohodlný dramaturgický trik provázející přechod od dokumentu k hranému filmu nutno považovat i obalování a zakončení každé scény křupanským humorem a před kameru náhle shůry vklouzávající defilé postav, tvářící se u toho docela přirozeně – jako kdyby bylo na dlouhometrážních narativních hraných filmech něco přirozeného. Třetí, umírněná éra, která definitivně odsunula sociální proklamátorství mimo záběr a vecpala do něj ludický kejkle rozjívené mládeže, odstartovala s Trainspottingem a Human Trafficem. Jistěže postavy jejich nekvalifikovaný joby ve fastfoodech a žehlírnách nasírají, ale nestávají se předmětem apelativního volání po změně. Třeba Danny Boyle své hrdiny prezentuje málem jako nějaké popové hvězdy. Oxymóron nadprůměrný sociální drama tak konečně není oxymóronem, s kterouž ideou prorazilo i festivalové zjevení Fish Tank o „střetu MTV generace a YouTube generace“. Fish Tank ale celý program free cinema navrací k počátkům, restartuje jej videoherností a podobností Katie Jarvis s Faith z Mirror's Edge. () (menej) (viac)
Jeden z těch lepších hudebních filmů, byť určitě ne nejlepší. Navíc ono se to má u mě se soulem tak, že bych si moc přál, aby se mi líbil (tak jako třeba jazz), ale prostě... nějak jsem do něj pořád nedorostl (a se zahanbeným výrazem diletanta se jdu vrátit k tomu špinavému rocku a ještě špinavějšímu punku :-). Ale atmosféra tehdejšího Dublinu musí okouzlit každého, přestože na ní vlastně nic moc krásného nebylo. Jenže filmy, kde se to hemží životními lůzry, pro které je hudba vším, mě nepřestanou bavit asi nikdy. O to spíš, když tu jednu z rolí hraje tehdy dvacetiletý Glen Hansard. Kromě skvělých hudebních čísel zaujal ještě zajímavý finiš a parádní přízvuk irské angličtiny. ()
Pan Parker má u mě po filmech Půlnoční expres. Navštivte ráj, Život Davida Galea velmi dobrou pozici, no a dnes večer to opět klaplo, přelil na mě kopec emocí a ohromnou dávku energie.. Pochvalu ode mne zaslouží úplně parádní muzika, to jsem si užila asi nejvíc a ta nesourodá parta talentovaných muzikantů se mi moc líbila na pódiu, mimo něj už tak ne, to byla dost divočina.. Fascinoval mě přerod vyhazovače v bubeníka, hlavičky rozdávat uměl, pravda.. Příběh o vzniku irské kapely pozoruhodný, vyobrazení života bez příkras jde panu Parkerovi na výbornou, tedy celkově spokojenost a poděkování kolegovi Willy Kufalt.. ()
Galéria (53)
Fotka © Twentieth Century Fox Film Corp.
Zaujímavosti (15)
- Cameo - Colm MacConiomaire, houslista skupiny Glena Handsarda The Frames, hraje mladého houslistu na konkursu kapely. (D3VIL)
- Johnny Murphy a Bronagh Gallagher byli jedinými členy skupiny, kteří před natáčením filmu neměli zkušenosti v hudebním oboru. (D3VIL)
- Jimmy ukazuje Joeymu novinový článek o Commitments, ve kterém je zmíněn Bob Geldof. Geldof ztvárnil Pinka v dalším filmu Alana Parkera Pink Floyd: The Wall. (D3VIL)
Súvisiace novinky
Najlepší írsky film na LFŠ
10 000 filmových fanúšikov rozhodlo, že najlepším írskym filmom všetkých čias je THE COMMITMENTS, adaptácia bestselleru Roddyho Doylea v réžii Alana Parkera. V ankete predbehol aj v našich končinách… (viac)
Reklama