Hostia večere Pána

Ak je niekto dychtivý po kvalitnej psychologicko-existencionálnej dráme, nech sa páči: Bergmanov "Winter light" je vhodnou voľbou. Je to mnohovýznamový a hlboký film, ktorý pôsobí na dušu a zmysly diváka. Celý čas ste kŕmení krásnym vizuálom (kamera hodná ospevných ód), mystériou, dialógmi, ktoré stoja za to, že si ich človek nechá prejsť hlavou. Reflektujte, preciťujte, rozmýšlajte a inak podobne sa nechajte unášať Bergmanovým filmovým čarom. (04.07.2007)

Za lasami za gorami za dolinami, v oblasti Götaland, žil Farář Thomas trpící kašlem. Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje, se podrbal na hlavě a pravil: "Má žena po smrti jest. Musím přehodnotiti své priority, které zaprášené zdají se býti.". I šel za maestrem Ingmarem Bergmanem, který pod slibem nezměrné úcty, slíbil pánovi, jehož tuberculum se značně zhoršilo, že o něm natočí film. Filozofické dílo, o Hostech Večeře Páně, se stalo zázrakem, avšak jeden člověk žijící v České republice se postavil a řekl: " Uzřel jsem, viděl jsem, usnul jsem!". Jeho názor byl vskutku ojedinělý. "Švédská zima je paráda, avšak být hodinu a půl uzavřený v kostele se svým svědomím, to jest VIP jízdenka do Bohnic." Lidé se vzbouřili proti tomuto českému divákovi a nařkli ho ze sodomie, někteří ho omilostňovali, prý snědl zkaženou hostii. Bergman stál mimo dav, u mírně zasněženého keře a s přáním hezkého dne ukázal směrem k divákovi prostředniček na němž bylo napsáno: Pochválen buď Ježíš Kristus!. (15.07.2009)

Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …) (29.11.2011)

Film na mna pôsobí dojmom, že bol natočený za dva dni. Pár interiérov, pár hercov a prevažne statické zábery, detaily a polodetaily tvárí. Dôležité potom je, nakoľko Vás zaujíma téma, či tie nekonečné dialógy vo Vás niečo zanechajú. Mňa podobné témy bavia, preto sa čudujem, že až toľko kvalitných filmov o viere nebolo nakrútených, pritom sa jedná o nevyčerpatelnú filozofickú látku. Bergman verzus boh, to je jeden z najzaujímavejších súbojov, trvajúcich niekoľko desaťročí. (03.11.2009)

Extrémně nenápadný a elegantní film, který se zdánlivě ledabyle zabývá výjimečně těžkými tématy víry a smrti. Bergman zde s ledovým chladem proplouvá mezi bezradnými charaktery, které obtěžkal duševními muky, a zcela nemilosrdně nechává diváka psychicky trpět s nimi. Kratší stopáž filmu jedině prospívá, na druhou stranu kamera i tak místy běží již za hranicí nutného prostoru, který si scény žádají. Bergmanovy divadelní kořeny zde prorůstají na povrch více než kdy jindy a mně to naprosto vyhovovalo. Po pádu opony jsem nahlas tleskal.. (12.01.2018)