Accattone

Pozdní debut může - a samozřejmě také nemusí - znamenat kvalitu. Kvalitu lidskou i uměleckou. Prožitek opřený ne o prvotní pocity, ale o zázemí vlastních zkušeností a zážitků, vítězství i proher, hvězdných okamžiků i šedi početně vždy převládajících všedních dnů. Život na okraji periferie, na rozmezí chudinských čtvrtí a jako houby po dešti vznikajících velkých - i na Západě panelových - sídlišť na okraji velkoměst, život žitý na pomezí světa, polosvěta i skutečného podsvětí je téma, které má také svou dnešní tvář. Nevystačíme tu s černobílým pohledem černobílého filmu, který až krutě přesně zrcadlí bezútěšnost této životní pouti. Určitě také nevystačíme s konstatací o tom, že lidé, postižení tímto nechtěným údělem, jsou pouze oběťmi. Příživník zůstává příživníkem a nechuť sdílet práci, která neodpovídá vlastním nadneseným představám o sobě samém a již pevně zakořeněnému obyčeji-způsobu života je rubem tohoto pohledu a odvrácenou tváří takto životem proplouvajících lidí. Lidská nicotnost určitě není lidskou nulitou. Anatomie této nicotnosti - mně osobně se spíše vybavují Felliniho přece jen lépe hmotně saturovaní DARMOŠLAPOVÉ - může burcovat i dnes. A také varovat. Drsně a nesmlouvavě. (12.09.2007)

Rímske predmestie v neorealistickom rúchu, prostredníctom príbehu pasáka vlastnej frajerky Accattoneho (=šupáka). Čiernobiely obraz zvýrazňuje neutešené prostredie periférnych stavenísk obklopených panelákovými komplexami. Úryvky vznešených skladieb Johanna Sebastiana Bacha ako zvláštny protipól života ulice zosilňujú poetickú linku príbehu. Film mixuje barokové vplyvy (hudba) s biblickými motívami a pod povrchom bublajúcou rebéliou. Prevláda drsný humor nezamestnaných povaľačov, stupňovanie negatív v správaní spodiny, ku ktorej napriek tomu možno cítiť isté sympatie prostredníctvom naznačenej obžaloby spoločnosti, vytvárajúcej svet pekla na Zemi absolútnym nezáujmom oň. Predmestia talianskych veľkomiest, obývané po generácie chudákmi v chatrných baráčikoch bez dverí s plachtou. Život zo dňa na deň riadený myšlienkou: uchmatni čo sa dá, bez ohľadu na city, morálku. Legálna práca námezdných robotníkov vedie k zotročeniu tela. Prípustné je teda všetko: okradnutie synčeka, lásku poslať šľapať chodník, otca pripraviť o umelý chrup, či slepca o peniaze. Spoločnosť zisku sa zaujíma o tento sociálny pododpad len bdelými očami polície, prípadne sexuálnymi výjazdami znudených intelektuálov za kurvami spodiny. Muži zákona, či muži peňazí si dovolia voči nechráneným a nevzdelaným čokoľvek (Accattone bezdôvodne zbitý na výsluchu). Individualistická, krátkotrvajúca revolta končí nevyhnutným zánikom, ktorý je možno vykúpením v lone prírody (sen hlavného hrdinu). Záverečné prežehnanie v policajných putách ukazuje, že ani jednoduchý zbožný akt nemožno preukázať bez okov všadeprítomnej sledujúcej moci. (22.11.2005)

Nechceš nic dělat? Zaměstnej prostitutku. Jen se do ní, prosím tě, nezamiluj! Zvláštní film, ze kterého ten existencialismus a materiální nedostatek některých obyvatel Říma není na první pohled tak zřejmý, protože se zpočátku jeví jako ten nejpříjemnější a nejpohodlnější stav. Ale to se postupně mění a hlavní hrdina, nejdřív frajer, se začíná propadat až na dno. Tomu je přizpůsobena i podivná atmosféra, jakási směs pohody a zároveň smutku, výborně dotvořená Bachovou hudbou. A pak ten konec…zajímavý snímek, který hodnotím silnými 4*. (20.06.2013)

Na to, že Accattone byl Pasoliniho prvotinou, se jedná o překvapivě vyzrálý a kvalitní počin, který ukázal Pasoliniho velký režijní talent. Zároveň se v plné míře odhalilo levicové směřování tohoto filmaře, které jasně vyplývá na povrch při vykreslování životních podmínek jeho hrdinů. Kámenem úrazu ale je Pasoliniho přístup k filmovým postavám, kdy pasák coby ústřední hrdina je zobrazen jako poněkud fanfarónský a lehkomyslný mladík, ke kterému však nelze necítit sympatie. K tomu ostatně směřuje tragický závěr filmu. Prostituce je podle Pasoliniho především jev způsobený sociálním strádáním, což je poněkud zjednodušující. Celkový dojem: 65 %. (19.04.2008)

Perfektně zachycená atmosféra, která zároveň lemuje Accattoneho zbídačený charakter. Pseudo-pompéznost podtrhují nádherné úryvky Johanna Sebastiana Bacha a odrbané chatrče mezi panelovými domy nabourávají tehdejší politickou korektnost. Samotná smyčka závěru nakonec poukazuje, že ani samotné hladovění nedokáže přetavit chuligánský charakter na civilizovaný způsob života. (18.11.2008)