Accattone

Rímske predmestie v neorealistickom rúchu, prostredníctom príbehu pasáka vlastnej frajerky Accattoneho (=šupáka). Čiernobiely obraz zvýrazňuje neutešené prostredie periférnych stavenísk obklopených panelákovými komplexami. Úryvky vznešených skladieb Johanna Sebastiana Bacha ako zvláštny protipól života ulice zosilňujú poetickú linku príbehu. Film mixuje barokové vplyvy (hudba) s biblickými motívami a pod povrchom bublajúcou rebéliou. Prevláda drsný humor nezamestnaných povaľačov, stupňovanie negatív v správaní spodiny, ku ktorej napriek tomu možno cítiť isté sympatie prostredníctvom naznačenej obžaloby spoločnosti, vytvárajúcej svet pekla na Zemi absolútnym nezáujmom oň. Predmestia talianskych veľkomiest, obývané po generácie chudákmi v chatrných baráčikoch bez dverí s plachtou. Život zo dňa na deň riadený myšlienkou: uchmatni čo sa dá, bez ohľadu na city, morálku. Legálna práca námezdných robotníkov vedie k zotročeniu tela. Prípustné je teda všetko: okradnutie synčeka, lásku poslať šľapať chodník, otca pripraviť o umelý chrup, či slepca o peniaze. Spoločnosť zisku sa zaujíma o tento sociálny pododpad len bdelými očami polície, prípadne sexuálnymi výjazdami znudených intelektuálov za kurvami spodiny. Muži zákona, či muži peňazí si dovolia voči nechráneným a nevzdelaným čokoľvek (Accattone bezdôvodne zbitý na výsluchu). Individualistická, krátkotrvajúca revolta končí nevyhnutným zánikom, ktorý je možno vykúpením v lone prírody (sen hlavného hrdinu). Záverečné prežehnanie v policajných putách ukazuje, že ani jednoduchý zbožný akt nemožno preukázať bez okov všadeprítomnej sledujúcej moci. (22.11.2005)

Pozdní debut může - a samozřejmě také nemusí - znamenat kvalitu. Kvalitu lidskou i uměleckou. Prožitek opřený ne o prvotní pocity, ale o zázemí vlastních zkušeností a zážitků, vítězství i proher, hvězdných okamžiků i šedi početně vždy převládajících všedních dnů. Život na okraji periferie, na rozmezí chudinských čtvrtí a jako houby po dešti vznikajících velkých - i na Západě panelových - sídlišť na okraji velkoměst, život žitý na pomezí světa, polosvěta i skutečného podsvětí je téma, které má také svou dnešní tvář. Nevystačíme tu s černobílým pohledem černobílého filmu, který až krutě přesně zrcadlí bezútěšnost této životní pouti. Určitě také nevystačíme s konstatací o tom, že lidé, postižení tímto nechtěným údělem, jsou pouze oběťmi. Příživník zůstává příživníkem a nechuť sdílet práci, která neodpovídá vlastním nadneseným představám o sobě samém a již pevně zakořeněnému obyčeji-způsobu života je rubem tohoto pohledu a odvrácenou tváří takto životem proplouvajících lidí. Lidská nicotnost určitě není lidskou nulitou. Anatomie této nicotnosti - mně osobně se spíše vybavují Felliniho přece jen lépe hmotně saturovaní DARMOŠLAPOVÉ - může burcovat i dnes. A také varovat. Drsně a nesmlouvavě. (12.09.2007)

Nechceš nic dělat? Zaměstnej prostitutku. Jen se do ní, prosím tě, nezamiluj! Zvláštní film, ze kterého ten existencialismus a materiální nedostatek některých obyvatel Říma není na první pohled tak zřejmý, protože se zpočátku jeví jako ten nejpříjemnější a nejpohodlnější stav. Ale to se postupně mění a hlavní hrdina, nejdřív frajer, se začíná propadat až na dno. Tomu je přizpůsobena i podivná atmosféra, jakási směs pohody a zároveň smutku, výborně dotvořená Bachovou hudbou. A pak ten konec…zajímavý snímek, který hodnotím silnými 4*. (20.06.2013)

Spolu s následujícím filmem "Mamma Roma" a jeho vůbec první prozaickou knihou "Ragazzi di vita" (z r. 1955, česky jako "Darmošlapové", 1975), se jedná o Pasoliniho rozporuplný pohled na život římského lumpenproletariátu. A rozporuplný nemyslím formalisticky, ale tak, jak je rozporuplný život sám (a jak byl najmě život a dílo autorovo). Hrdinové jsou upřímní i zákeřní, o jejich lenosti nelze pochybovat, okrádají ostatní i sebe navzájem, ale dokážou být štědří jako málokterý "slušný" člověk a tak by se dalo pokračovat donekonečna. Jako by si v sobě uchovali něco dětského (kamarádství, touha mít věčné prázdniny), co se při zachování do dospělosti ukáže s naší společností (alespoň tou "počestnou") jako s ní neslučitelné. A hrdinové za to trpí, dá se říci, že zčásti po právu, ale to neznamená, že by jejich život nebyl příliš draze vykoupen. Pasolini se v těchto dílech zastavuje nad tím, že oběti těchto lidí jsou větší než jejich hříchy. (26.08.2014)

Noblesní hudba a syrový, přesto úžasně nasnímaný, obraz životního zmaru, úpadku morálních hodnot a zoufalého hladovění po stránce fyzické i duševní. Hlad po obyčejném, šťastném životě v prostředí sociálního dna, ze kterého jakoby nebylo úniku. ONI (viníci i oběti zároveň) to ví a dle toho také s životy svými i druhých jednají, jde jen o přežití...den za dnem, až do hořkého konce. (29.07.2017)