Accattone

Cabiriine noci mali svojho nepriameho nástupcu a Mama Roma mala svojho priameho predchodcu. Accatone je spoločne s ňou možno najprístupnejším Pasoliniho filmom pre v podstate ľubovoľnú divácku kategóriu. Je to proste zo života a k pochopeniu netreba čítať zložité metafory (ale kto bude hľadať, nájde). Pasolini rád obsadzoval nehercov s výrazom ako po úteku z psychiatrickej liečebne, v tomto filme ale zostal niekde napoly a protagonisti pôsobia aj ako z ulice. Hlavná postava vám bude dokonca po čase istým spôsobom sympatická. Pasolini nezvaľuje všetku vinu na sociálnu situáciu, Vittorio má aj určité "zvláštne" povahové črty a jeho chovanie nepodlieha iba všeobecnému zmaru navôkol. Všadeprítomná uniformná moderná výstavba dokonca naznačuje, že ak by vedel robiť, nemusel by byť veľký problém si nejaký ten byt s nejakou tou ženskou aj kúpiť. Ako to s ním dopadne, rozhodne stojí za zistenie na vlastné oči. (04.11.2015)

Těžko je mi dnes večer hodnotit, Pasoliniho sdělení je jasné a chápu jej, nicméně hlavní postava mi byla nesympatická, chlap v nejlepších letech a neumí vzít za práci, nestará se o svou rodinu, nestará se ani o své děti, prostě se jen fláká, chlastá, přiživuje na druhých, lže, krade, to pak nezvládnu soucítit, natožpak fandit pijavici... (05.12.2022)

Pozdní debut může - a samozřejmě také nemusí - znamenat kvalitu. Kvalitu lidskou i uměleckou. Prožitek opřený ne o prvotní pocity, ale o zázemí vlastních zkušeností a zážitků, vítězství i proher, hvězdných okamžiků i šedi početně vždy převládajících všedních dnů. Život na okraji periferie, na rozmezí chudinských čtvrtí a jako houby po dešti vznikajících velkých - i na Západě panelových - sídlišť na okraji velkoměst, život žitý na pomezí světa, polosvěta i skutečného podsvětí je téma, které má také svou dnešní tvář. Nevystačíme tu s černobílým pohledem černobílého filmu, který až krutě přesně zrcadlí bezútěšnost této životní pouti. Určitě také nevystačíme s konstatací o tom, že lidé, postižení tímto nechtěným údělem, jsou pouze oběťmi. Příživník zůstává příživníkem a nechuť sdílet práci, která neodpovídá vlastním nadneseným představám o sobě samém a již pevně zakořeněnému obyčeji-způsobu života je rubem tohoto pohledu a odvrácenou tváří takto životem proplouvajících lidí. Lidská nicotnost určitě není lidskou nulitou. Anatomie této nicotnosti - mně osobně se spíše vybavují Felliniho přece jen lépe hmotně saturovaní DARMOŠLAPOVÉ - může burcovat i dnes. A také varovat. Drsně a nesmlouvavě. (12.09.2007)

Pokud Fellini snil nad realitou, Pasolini se do ní chtěl ponořit. Zajímavé je, že realistická linie filmu je vynikající (stávání se prostitutkou, návštěva u rodiny), zatímco snová scéna je nevěrohodná a ve filmu působí nepřirozeně. Tento slušně natočený debut sráží k zemi nepokrytě marxistická kostra příběhu - podmínky proletariátu a lumpenproletariátu se nezlepší, pokud nejdojde u nich k uvědomnění si své historické úlohy. Bez tohoto vědomí je totiž každá revoluce odsouzena k neúspěchu. Prvním krokem je obrat k práci. A ten je velmi těžký. (24.01.2010)

Accattone, aneb jak se v raných 60. letech v Itálii rodily šlapky :-), aneb jak udělat z nesympatického (Accattone) sympatické (Accattone). Velmi zajímavý a v pozdních minutách i poutavý příběh s dobrými postavami a povedeným vyprávěním. Ze začátku mě to, pravda, moc nebralo, ale od druhé půle, když Accattone začal procházet katarzí a na scénu přišla Stella (tehdá měly ženské postavičky, nebyly to ty vychrtlé věšáky na prádlo jako dneska), byl jsem polapen. (14.04.2012)