Dekameron

Vždyť přesně takový středověk (a Boccaccio byl autor plně středověký) byl - nízké se prolíná s vysokým, smrt na denním pořádku, niternou zbožnost projevují i hajzlíci. Barvitý kolorit každodenního života (i vesnické svatby) doprovází velmi dobře vybraná folklorní hudba. Navíc pocta středověkým malířům nástěných maleb. (09.07.2010)

Pasolini je pro většinu lidí silně kontroverzní postava, která je většinou posuzována podle jeho posledního díla Saló aneb 120 dnů Sodomy. Přitom si asi málokdo uvědomuje, jak velký je to vlastně režisér... Svým nezaměnitelným rukopisem dokáže přesně vyjádřit to, čeho se druzí štítí a pokrytecky nad tím zavírají oči. Dekameron je první částí Trilogie života a zřejmě je ze všech tří filmů "nejstravitelnější" a především "nejslušnější"... Pro Pasoliniho je charakteristický výběr (ne)herců. Díky jejich ne příliš přitažlivému vzhledu dokonale navodil atmosféru "lidovosti" středověké Itálie a přispívá tak k mnohem větší uvěřitelnosti, než tomu je u načančaných hollywoodských manekýnů, kteří se nás v historických velkofilmech snaží přesvědčit, že ve 14. století měli všichni krásné bílé zuby a lesklé voňavé vlasy..:-) Mimoto si režisér střihl jednu z průvodních rolí - malíře Giotta. Pasoliniho Dekameron je kromě toho neskutečně vtipný, což ale vychází z vynikající Boccacciovy předlohy. P.S.: Můj obdiv České televizi, že si troufla Pasoliniho vysílat... Ovšem zážitek z kina to asi nepřekonalo... (11.08.2006)

Pier Paolo Pasolini je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších reprezentantů italské kultury dvacátého století. V Itálii je znám spíše jako vynikající prozaik (což plně uznávám, jeho Zběsilý život patří mezi nejlepší a nejcyničtější knihy, jaké jsem kdy četl), mimo hranice své rodné země spíše jako režisér. Nedovoluji si příliš posuzovat jeho um v celku (tohle je druhý film, který od něho vidím, a to je na objektivní posouzení čehokoliv málo), ovšem mé pocity z Decameronu jsou smíšené. Boccacciovu povídkovou sbírku adaptuje Pasolini spíš jako jakousi lidovou veselici, v níž se má zrcadlit italská národní povaha. Nevyhýbá se tématům erotickým, která mají v předloze (svého času byla označována jako "Kuplířka mezi knihami") hlavní úlohu, ovšem staví spíše na lidovém humoru a jakési zemitosti, občas doslova záchodovosti, což by mi ani tak nevadilo, ale v předloze po tom není ani stopa. Proti výběru příběů a konečně ani proti jejich spojení (film nezachovává původní rámcovou strukturu, ale příběhy spojuje v duchu moderních povídkových filmů, a nutno přiznat že docela důmyslně) nemohu nic namítat (svědčí o detailní znalosti a vynikajícím pochopení předlohy, což je u adaptujících režisérů věc velmi vzácná). Zpracování je ale takové rozpačité - natáčelo se mimochodem ve víceméně moderních prostorách, ze kterých sice byly odstraněny typické moderní předměty a postavám dali něco jako středověké kostýmy, ovšem odstranění moderní atmosféry ještě nevykouzlí tu středověkou. A právě vytvoření dobové atmosféry je v historickém filmu ze všeho nejdůležitější - pokud se to Pasolinimu nepovedlo, není to důkazem kvality filmu. Lepší stránkou filmu jsou vynikající herecké výkony (na poměry italské kinematografie extrémně vynikající - fakt, že šlo téměř vždy o neherce mne opravdu překvapil), občas zajímavá vizuální symbolika a na adaptaci tak náročné knihy výborný scénář (zejm. pokud jde o dialogy), horší především příšerná kamera, těžce nedostatečná výprava a nesourodá hudba. Slibný scénář, špatné provedení. (02.09.2009)

Doslova nacpáno zemitým a často až vulgárním humorem, který ale rozhodně není záchodový. Pasolini to prostě uměl a i když (ne)herci samozřejmě často nedokáží opravdu přesvědčivě hrát (a mám na mysli spíš to, jak mluví, než cokoliv jiného), je to opravdu dobrý film. To, že jde o neherce taky má jednu neskonalou výhodu. Vypadají lidsky. Tedy takhle, vypadají jako lidé, které denně potkáváme. Jako lidé, kterými třeba jsme. Není zde vyjímkou, že se tu zeširoka rozevře něčí šavlozubý úsměv nebo uhrovatá, svrasklá a strupatá tvář. Nejvíc mě ale zaujala část o malíři Giottovi. Ta nebyla humorná ani nijak přisprostlá, ale absolutně ukázala, co to je inspirace a proč umělci dělají umění. Nadpřirozeno mi tu ale jemně vadilo. Jakoby nebylo dostatečně srostlý s příběhem, trošku prostě nepasovalo do rámce. Ale jinak, zatraceně kvalitní čtyři hvězdy (a pět ne jen proto, že to prostě není film na všední popracovní odpoledne). Ale jinak, víte, jak přidělat kobyle ocas? (15.08.2006)

Giovanni Boccaccio napísal Dekameron ako súborné dielo príbehov, ktoré si rozprávajú desiati ľudia medzi sebou. Každý z nich má prichystaných 10 príbehov a týmito príbehmi si krátia čas. Pier Paolo Pasolini pretvoril Dekameron na prvý diel jeho trilógie života, ktorý má síce z literárnou predlohou pramálo spoločné, ale rovnako ako príbehy v knihe aj Pasolini sa snaží nastavovať zrkadlo súdobej spoločnosti. Čo je ale to, čo robí tento film takým atraktívnym? Sú to hlavne príbehy, o ktorých každý z nás už niekedy v živote počul, alebo sa mu nejakým spôsobom stali, a pri najlepšom prípade na ne občas myslel. Pozeráme sa vlastne na seba, snažiacich sa v riave života spraviť pár dobrých vecí, pritom ale robíme aj pár zlých vecí a celé naše konanie poháňa túžba. Túžba tvoriť, túžba ničiť, túžba po láske, túžba po moci. Príbeh je mozaikovito pozliepaný, každá jedna filmová poviedka má svoju hlavnú postavu, ktorá je sympatická a stotožnenie s jej konaním je okamžité. Celým týmto príbehom prechádza postava jedného z najtalentovanejších maliarov Talianska v podaní samotného režiséra, ktorého úlohou je ozdobiť maľbou miestny kostol. Pasolini ako maliar, sleduje život všade okolo seba, necháva sa unášať rôznorodými príbehmi a má pre ne cit. Či už ako postava vo filme, alebo ako filmár samotný. Jeho posledná veta – Na čo tvoriť obrazy, keď je tak krásne o nich snívať – je myšlienka ktorá filmom preteká od prvej do poslednej sekundy. Film nemusíme ukazovať všetko. My si ale tie veci, ktoré nám neboli ukázané, krásne dokážeme dotvoriť. A to je podľa mňa sila tohto filmu. Aj napriek počiatočnej jednoduchosti, erotickosti a miernej nechutnosti, je to stále príbeh, ktorý nás núti dotvárať si súvislosti v priebehu pozerania a tým si sami vytvárame dokonalý obraz nás samých, tak ako ho vnímame vo svojom vnútri. To dokáže málo filmov. A uvedomenie týchto vecí príde vždy až potom čo príbeh skončí. A my si uvedomíme, že nám bolo dovolené ho dotvoriť. A to je podľa mňa to, čo robí tento film takým výnimočným, aj keď nie úplne dokonalým. (10.10.2010)