Vlani v Marienbade

Rozumím divákům, kteří jsou z filmu úplně nadšeni, stejně jako těm naopak zcela rozčarovaným. Překvapuje mne ale, že si snad nikdo z kometujících si nepovšiml blíže herce ve filmu. Netradiční struktura vyprávění mohla nadchnout v roce 1961, jenže záhy tento filmový experiment s vytěsněním příběhu do úzadí a důrazem na formu vystřídaly další experimenty podobného ražení (mj. když se scenárista Alain Robbe-Grillet dostal brzy i k filmové režii) a zpětně tak může Loni v Marienbadu u běžných diváků lehce zapadnout v záplavě dalších artových snímků tohoto typu. Co dle mého názoru zůstává nadčasovou hodnotou, jsou právě herecké výkony hlavní dvojice. Ač Giorgio Albertazzi a Delphine Seyrigová asi nebudou patřit k tomu nejatraktivnějšímu z francouzských a italských múz té doby, jejich projevy působí zcela přirozeně i ladí s atmosférou skrytého příběhu uvnitř honosného hotelu. Dobře napsaný scénář jim poskytuje dostatek prostoru (o něco větší pro Albertazziho, logicky vzhledem k vyprávění z pohledu mužského protagonistu) a společné dialogy skládají postupně dohromady zápletku se vznikajícím vnitřním napětím (sešli se po roce spolu na slíbené schůzce – ale ona si nic nepamatuje...) a vytvářejí kouzlo výjimečnosti i pomíjivosti okamžiku. Dovedu si bez problémů představit MARIENBAD i jako funkční televizní inscenaci či rozhlasovou hru v poetickém / romantickém žánru. Alain Resnais dodal na filmové plátno silně umělecký kabátek, chvílemi fascinující, ale často budící na můj vkus spíše dojem prázdnoty a samoúčelnosti. Trvalo víc než půlhodinu, než se mi nakonec povedlo dostat se filmu pod kůži.... 60% (# Season Challenge Tour 2020: 10. téma – Cahier du cinéma) (02.05.2020)

Milujem formalistické filmy a v Marienbade celú tú formalistickú afektovanú eleganciu, ktorá nás vytrháva z reality a prenáša do Morfeovej ríše. Zároveň znepokojuje, lebo dionýzovský princíp baroka je založený na neustálom nepredvídateľnom pohybe. Ten sa tu svári s racionalitou francúzskej geometrickej záhrady, takže mystérium lásky sa často odvíja rýdzo vizuálnymi prostriedkami. V Schonbrunne sa mi v jednej extrémne prezdobenej rokokovej komnate zatočila hlava - skúsenosť ma teda núti potvrdiť správnosť Resnaisovej voľby, pokiaľ ide o spôsob navodenia trýznivých stavov ľudského vedomia i podvedomia. Skvelá je i voľba organovej hudby, ktorá celé prostredie mení na sakrálny priestor, v ktorom sa ponevierajú mnísi a mníšky participujúci na nejakej zádušnej omši. Marienbad je v podstate čistý biedermeier - umenie o buržoázii pre buržoáziu, páčivý vizuál a sladké banálne rečičky (a Sacha Pitoeff, samozrejme). Potom som si spomenul na krásnu, uvravenú básnickú skladbu Básnik a žena od Jána Smreka a odrazu mi všetko dalo zmysel. PS: Česko-slovenská stopa sa tu nájde - spomeňte si na "kamenné" postavy z Krakatitu. Na druhej strane bál mŕtvol v barokovom zámku v Herzovom "Deviatom srdci" na Marienbad priamo odkazuje. (05.12.2017)

Tajemný začátek s tíživou a lehce až hororovou atmosférou se mi moc líbil. Depresivní, zlověstné prostředí, zvláštní zastavování neméně podivných postav, k nim nepatřičně působící tekoucí voda, trik s kartami/sirkami a do toho muž se ženou, která si ho nepamatuje. Nějakou chvíli mě zajímalo, co se vlastně stalo, ale postupně mi docházelo, že nic jinačího než dva (potažmo 3) vyšinuté jedince mi film nenabídne. A opravdu ne, jenom spoustu otázek, nejasností a….NUDY. U takového Lynche jsem schopný přijmout fakt, že něco nechápu/nepochopím, protože jeho filmy (až na výjimky) mají nějaké tempo, někam se posouvají, pořád jsem zabraný sledovaným objektem a nestačím myšlenkami ulétnout jinam, baví mě se snažit hledat odpovědi. U Loni v Marienbadu jsem se prostě jen nudil, trpěl super pomalým vyprávěním a nenašel kapku sympatií k hlavním hrdinům, aby mě zajímalo, co se s nimi vlastně stalo/stane, prostě mi byli putna, proto pouze slabší průměr a lituju, že tvůrci nevyužili slibný začátek k vytvoření čistokrevného hororu. (11.03.2013)

Nejoriginálnější modernistické šílenství. Ve vnímaném spojení obrazů, slov, zvuků a hudby má divák možnost najít pravdu i pointu podle svého gusta. V tom vidím tu pravou magii Resnaisova snímku. Chápu ale, že to nemusí učarovat každému. Jedinečný filmový kaviár, který bude buď zbožňován nebo znechuceně zatracován. (05.05.2011)

Tenhle film mi nic neříká. Chápu jeho význam v dějinách a vím, co je jeho záměrem, ale to mi na něm vlastně vadí - že je to jen umění pro umění. Já v tom vidím pouze samoúčelnost, která mě sice zaujme, ale nemám důvod se k tomuto filmu ještě někdy vracet. Jednou vidět a dost. Protože nejde nijak rozlušit a ano, vím, že zjevně není účelem tento film rozluštit a zkonstruovat nějakou smysluplnou fabuli. Je to takový surrealistický (sestává ze snů) a impresionistický film, ale má imprese je ve výsledku nuda. (Pak si samozřejmě ještě pamatuju zajímavý střih a pána, který nikdy neprohrává v té zábavné hře). Já se rád občas kouknu na nějakou avantgardu, ale v případě tohoto snímku radši zůstanu obyčejným konzumentem klasicky vystavěných filmů, které se někam ubírají:) (17.03.2010)