Vlani v Marienbade

Labyrint tajomstiev, vášne a nezodpovedaných otázok je jeden z najslávnejších mindfuckov všetkých čias. Divácky náročné, vizuálne podmanivé dielo má množstvo výkladov a žiadny nie je správny... alebo (paradoxne) všetky sú. Nadčasová pecka, ktorej síce treba venovať veľa pozornosti, ale odvďačí sa nezvyčajným zážitkom. Následne sa o ňom dá diskutovať mnoho hodín. Bonusom je potom takmer neviditeľné cameo Alfreda Hitchcocka. (07.12.2017)

Ač je tento film mnohými velmi oceňován a dokonce považován za přelomový, pro mě je to jen sled mnoha nudných obrazů, zvuků, nepříjemné hudby a zívoidních monologů. Klidně budu za tupce a ignoranta, ale odmítám se nad tímto tetelit blahem a je mi úplně jedno, jestli bourá narativní postupy, protože, když je něco nudné, tak je mi úplně jedno, jaké narativní postupy jsou zvoleny. (25.10.2014)

Celá šedesátá léta se nesla ve znamení experimentu a hledání nových forem. Tvůrci se snažili upoutat novým způsobem, k tomu patří bezesporu i nový román, se kterým se představil Alain Robbe-Grillet. Jakoby byl svět přesycen jasně vyprávěnými příběhy, přichází s nevyprávěním, tedy s příběhem bez jasně uchopitelného děje. Místo něj nabízí jen jakýsi rámec, atmosféru, konkrétní místo a postavy, vše ostatní je zpochybňováno. I záběry konkrétních míst se mění, přechází do nereálné snové polohy. Film je pro diváka poměrně náročný, protože nemá běžné schéma, kterého je možné se zachytit, jakmile najde nějakou indicii, která by mohla být vodítkem k dalšímu ději, indície se mění a vytrácí. Co zůstává skoro po celou dobu je poměrně monotóní zvuk varhan, který celé nedění dotváří. Vzniká hodně silný dojem, jsou navozeny pocity, ale pokud nemá divák dost vlastní invence, aby dal obrazům nějaký význam, je ztracen, pozornost upadá a sledování se stává spíše utrpením. Zdá se, že mnohem větší pozornosti se filmu dostalo na festivalech (nominace na Oskara, Zlatý lev za scénář v Benátkách) než divácké oblibě. Experimentální kousek, který není špatné vidět, ale nelze jej doporučit jako oddychovku k rodiné pohodě. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (13.04.2015)

Zamčeno na plátně. Nedá se vysvětlit, nedá se v celé šíři pochopit. Dá se jen interpretovat a to mi v kombinaci se stoupající hypnotičností nedá spát. Proto doteď nevím, jestli je závěr o smrti, o smíření, o násilí, o lásce, o ženském údělu, o všem nebo o ničem. Ale protože to s jistotou neví ani nikdo jiný než (snad) jen sami autoři, je mi takové tápání ještě o třídu příjemnější. Nebýt úvodního opakování pár vět do omrzení, kdy jsem nevěděl, jestli se smát nebo skřípat zuby, bylo by hodnocení možná nejvyšší. (23.09.2020)

Robbe-Grilletův scénář je pozoruhodný tím, jak účelně pracuje s prázdnotou, do níž můžeme dosazovat svoje významy. Vše řečené je záměrně nekonkrétní, jako kdybychom vzali klasický scénář a vytrhli z něj plnovýznamová slova, která mají odkazovací funkci, a ponechali pouze kostru toho, co zbylo. Nezůstane nic, co by nám komunikovalo význam, jen otevřená desémantizovaná struktura, na kterou můžeme navěsit svoje projekce, z nichž žádná nebude mít pravdivostní hodnotu, protože není snímkem ověřitelná. Film tak ve výsledku může fungovat jako velmi obecný příběh o paměti a touze, stejně jako vrstevnaté podobenství, ale budeme-li chtít svoje doměnky ověřit, nebude, oč je opřít. (28.11.2019)