Hirošima, moja láska

Resnais se filmově vypořádal se závažnými problémy lidstva, jako válka, vzpomínky, zapomnění nebo překážky lásky tak, jak by to stěží dokázal někdo jiný. Na začátku filmu se objeví několik záběrů zachycujících příšerné následky atomového útoku na Hirošimu. To, co některé z nich vyvolávají mohu srovnat jen z hrůzou záběrů z koncentračních táborů. Oproti zrůdnosti války působí osobní problémy francouzsko-japonské milenecké dvojice jako prkotiny. Resnais je ale umí podat takovým způsobem, že na ně dlouho nezapomenete. Nicméně přiznávám, že jsem s vnímáním tohoto díla měla dost problémy. Míchá se tu minulost, přítomnost, fantazie. Dívat se na tento film znamená obrovskou psychickou námahu. (24.10.2005)

Resnaisův film je výjimečný především v důsledném propojení obsahu a formy: 1. Hrdinčinu vzpomínání na mladistvou lásku odpovídá rovina stylu – intenzita a přesnost jejích vzpomínek se promítá do způsobu rámování záběrů. Její schůzky s německým vojákem jsou většinou zabírány v celku: jsou to vzpomínky na muže, kterého už vytěsnila z paměti, ovšem silný milostný cit, který vznikne mezi jí a Japoncem, jí německého vojáka znovu připomene; vzpomínky jsou ovšem natolik matné, že už si nevybavuje jeho oči, tvář, postavu, vše vidí jakoby zdálky (v celku, nikoli v detailu). Naopak události spojené výhradně s dopady nešťastné lásky na její osobnost (tedy vše, co následovalo po vojákově smrti) už jsou snímány v polo-celcích či dokonce detailech (scény, kdy je svými rodiči vězněna ve sklepě). 2. Při proplétání minulosti a přítomnosti nedochází k žádnému formálnímu odlišení mezi dvěma různými časovými rovinami (zcela volné přechody a striktně navazující střihy). Monolog hlavní hrdinky je navíc silně pocitově zabarvený – hrdinka tápe ve svých vzpomínkách, chytá se pocitů, které vzpomínky oživují, nicméně mnoho reálií už si nepamatuje, což z ní činí nespolehlivého vypravěče – divák se v proudu jejích vzpomínek a pocitů těžko orientuje, neví, čemu lze věřit, neví, co je skutečnost, a co pouze důsledek deformace její paměti. (13.04.2020)

Prolog francouzské nové vlny mě zrovna nenadchl. Začátek filmu, ukazování hirošimských hrůz, je vrcholem. Poté už jen milostný příběh, nimrání se ženy ve vlastních pocitech, její nerozhodnost, trauma z minulosti, snaha o zapomnění... Emocionálně kupodivu chladné, navíc nemám rád nerozhodný ženský. Dobrá práce s kamerou a především s hudbou, ta hodně zachraňuje. (27.10.2005)

POZOR! POZOR! POZOR! TENTO KOMENTAR JE PRUDKO YNTELYGENTNY A SRSI PRUDKOU YNTELYGENCIOU LEBO SA MI PREUKRUTNE CHCE ROZMYSLAT A TAK VYSTUDOVANE FILMOVE YNTELEGUANY /Madsbender, Bluntman, Shadwell a Tetsuo/ A MIESTNI MUSLITELIA MA OPAT BUDU MAT V ZUBOCH. Lebo pisem primitivne komentare, filmy hodnotim subjektivne /to je smrtelny hriech/ a bez akychkolvek relevantnych kriterii. Nevyvinul som ani najmensiu snahu odosobnit sa od predsudkov a pisem bez elementarnej znalosti filmovej reci, ludovo jak posledny Mongol. Navyse je to so mnou este horsie - odmietam byt filmovy teoretik-elitar, filmovu teoriu nenavidim a pochopitelne nechcem k takymto ludom patrit a nechcem mat s nimi nic spolocne. A uz davno som zahodil vzorec clovek skumajuci, pytajuci sa, premyslavy verzus filmovy konzument-diletant. Stale razim heslo vystudovany filmovy teoretik -elitar vs. laik -nedouk. Ja totiz na filmy cumim preto, aby som sa bavil, a nie preto, aby som sa xmrti ufilozofoval nad tym, medzi ktorym parom noh ma stonozka kundu a co ktorou vetou ktory mental a egomaniak presne myslel - - a presne o tom Hiroshima- Mon Amour je. Tento film nenavidim a nema pravo na zivot. Vykal, smer zumpa : 0 % (07.04.2015)

"ZŮSTAT JE JEŠTĚ VÍC NEMOŽNÉ NEŽ ODJET." Pomuchlaná lovestory v kulisách nejpodivnějších - z popela atomového úderu povstávající Hirošimě. To, co začalo jako krátkodobý milostný vztah s pevně danou záruční lhůtou, přerůstá v hloubkovou terapii, pocity vyplouvají napovrch, trauma se odhaluje v plné nahotě... Jsou tam velice zajímavé plochy, podpořené obrazem i hudbou, chvílemi to zní jako poezie a v těchto momentech je film víc než zajímavý, na druhou stranu musí postavy bojovat se sympatiemi diváka, protože minimálně postava japonského architekta má jisté deviantní konotace (jako by se na odhalené bolesti neukojitelně pásl), a to spojení s tématem krapet eroduje. 60% (11.02.2024)