Oteckova sláva

Úsměvný výlet do začátku dvacátého století, bezvadně dobově odvyprávěný, dětskou optikou viděný, příjemným hlasem Viktora Preisse provázený... Upřednostňují se však jen samé hezké zážitky, jako když vzpomínáte na mrtvého, což vylučuje křivku vzruchů, která mívá za následek, že si za čas vybavím mnohem víc, než jen pobavení nad pózováním s loveckou trofejí před fotoaparátem v případech, kdy snímek není váš vlastní... :-) (04.03.2015)

Tvůrcům se nedá upřít cit a hravost se kterou je film natočen. Film působí jako krásně voňavé, načančané, pečlivě připravené omalovánky. Všichni se milují, překypují laskavostí, krásně se na sebe usmívají a ... Kajda ač sleduje krásné obrázky se nudí. Dokonalé děti bych ještě překousl, kdo mě zná, ví, že mám slabost pro pohádkové příběhy. Navíc dětští herci dobře hrají, jsou životní a občas vyvedou nějakou lotrovinu. Dokonalé dospělé však nikoliv, ženské hrají matky a mají minimum prostoru (což nevadí), problém je u tatínka a strýčka, neživotné karikaturní postavičky, které jsou otravné a mnohdy se pitomě pitvořící a silně přehrávající. A navíc krom samotného úvodu je první půlka šíleně nudná a zdlouhavá a z letargie když jsem přemýšlel jestli nevypnout, mě dostal až příchod Marcelova vesnického kamaráda, jejichž trampoty se daly považovat za dobrodružné. Až si příště budu chtít zavzpomínat na dětství tak raději ve společnosti Tomáše Holého někde za trnkovým keřem či pod jezevčí skálou. A když Pagnola, tak snad raději knihu, nebo o mnoho lépe fungující Manon či Jeana. (22.08.2014)

Takový nesmírně příjemný francouzský, v podstatě rodinný film o dětství autora literární předlohy na francouzském venkově. Je to nesmírně klidné, není to zbytečně vyhrocené a ukazuje se zde jak čistota dětské duše, tak i nádherná krajina francouzského venkova. Takové dětství bych také klidně bral, a ne že by to moje bylo špatné. (16.03.2018)

Ce n’est pas de moi que je parle, mais de l’enfant que je ne suis plus. 1) "Nemluvím o sobě, ale o dítěti, kterým už nejsem," napsal 62letý spisovatel, dramaturg a od svých 47 let člen Francouzské akademie Marcel Pagnol, když v roce 1957 dokončil La gloire de mon père. Film s obrovským citem pro věc režíroval 70letý jinak také herec, scénárista a producent Yves Robert. Souběžně natočil i pokračování: Le château de ma mère, které bylo uvedeno do kin jen o čtyři týdny později._____ 2) Filmy mi připomínají českou Babičku, jsem zvědav, zdali si tento dojem potvrdím i četbou společného vydání všech částí pod souhrnným českým názvem Jak voní tymián v překladu Evy Musilové. Už teď se těším..._____ 3) Z herců mě nejvíce oslovili, jak jinak, milí chlapci: 12letý Julien Ciamaca (Marcel) a Joris Molinas (Marcelův provensálský kamarád Lili). Pro oba to byla dosud ojedinělá herecká zkušenost. Ing. Ciamaca dnes konstruuje atomové elektrárny třetí generace; to jsou konce, věřili byste tomu?_____ 4) A závěrem trochu libozvučné francouzštiny. Autor opěvuje svou lásku ke slovům: J’avais la passion des mots ; en secret, sur un petit carnet, j’en faisais une collection, comme d’autres font pour les timbres. J’adorais “grenade, fumée, bourru, vermoulu” et surtout “manivelle” : et je me les répétais souvent quand j’étais seul, pour le plaisir de les entendre. (16.01.2015)

Provence, která se stala inspirací pro Pagnolovu tvorbu ve filmu o dětství na základě první části Pagnolových slavných memoárů. Základy jeho tvorby jsou tu jasně k rozeznání a navíc se to celé nese v sympatickém duchu nezkaženého bezstarostného dětského pohledu na svět, čímž to nejednou připomene Mikulášovy patálie (i konkrétními detaily); dokonce tak moc až jsem si říkal, jestli se Goscinny u Pagnola přímo neinspiroval. (27.05.2012)