Oteckova sláva

Ce n’est pas de moi que je parle, mais de l’enfant que je ne suis plus. 1) "Nemluvím o sobě, ale o dítěti, kterým už nejsem," napsal 62letý spisovatel, dramaturg a od svých 47 let člen Francouzské akademie Marcel Pagnol, když v roce 1957 dokončil La gloire de mon père. Film s obrovským citem pro věc režíroval 70letý jinak také herec, scénárista a producent Yves Robert. Souběžně natočil i pokračování: Le château de ma mère, které bylo uvedeno do kin jen o čtyři týdny později._____ 2) Filmy mi připomínají českou Babičku, jsem zvědav, zdali si tento dojem potvrdím i četbou společného vydání všech částí pod souhrnným českým názvem Jak voní tymián v překladu Evy Musilové. Už teď se těším..._____ 3) Z herců mě nejvíce oslovili, jak jinak, milí chlapci: 12letý Julien Ciamaca (Marcel) a Joris Molinas (Marcelův provensálský kamarád Lili). Pro oba to byla dosud ojedinělá herecká zkušenost. Ing. Ciamaca dnes konstruuje atomové elektrárny třetí generace; to jsou konce, věřili byste tomu?_____ 4) A závěrem trochu libozvučné francouzštiny. Autor opěvuje svou lásku ke slovům: J’avais la passion des mots ; en secret, sur un petit carnet, j’en faisais une collection, comme d’autres font pour les timbres. J’adorais “grenade, fumée, bourru, vermoulu” et surtout “manivelle” : et je me les répétais souvent quand j’étais seul, pour le plaisir de les entendre. (16.01.2015)

Naprosté zjevení, při rekognoskaci filmového roku 1990 narážím na dosud neviděný film od režiséra Velkého Blondýna a ač již podle komentářů svých oblíbenců nečekám ztřeštěnou komedii, tak rozhodně ani to, co jsem dostal.  Veskrze laskavý a pozitivní film, ale bez ukazujících mravokárných prstíků, bez falešného sentimentu či močopudného patosu. Příběh malého Marcela voní vzpomínkami na dětství a je vymalovaný pastelkami,  nic víc, nečekejte.  Ale cožpak jsme jako děti neviděli své rodiče jako hrdiny? Nebyla pro nás maminka ta nejkrásnější osoba na světě?  Že ne? To je mi líto, ano, asi každý z nás neměl hezké dětství a nebo si ho jen neumíte připomenout a je to škoda, převeliká škoda.   Já na své kopce nedám dopustit a to ani dnes. Pětihvězdičková záležitost, kterou si pustím ještě nejednou. (20.07.2023)

Krásně poetické vyprávění jednoho malého chlapce (nejen) o jedněch prázdninách v kopcích Provence. Tenhle barvitý film s velmi příjemnou hudbou je doslova nabitý pozitivní energií a musím říct, že jsem si jej užíval každým coulem. Ono vyprávění (v českém znění v moc příjemném podání Viktora Preisse) je jistě hodně idylické, až by se dalo říct naivní. Ale copak malé děti nebývají ve svých představách a úvahách mnohdy též dosti naivní? Příkladem z tohoto filmu budiž, když si malý Marcel představuje, jak jeho maminka a teta mají v pupíku knoflík, který když se rozepne vyleze z bříška miminko... (11.01.2023)

Milované stíny minulosti. Ožívají a jak to se vzpomínkami na dětství bývá, jsou retušované, prozářené sluncem, láskou milujících lidí, poetickým prostředím, objevnými zážitky a pestrými barvami. Malý Marcel vidí ve svém tatínkovi zbožňovaného hrdinu, a když posléze povyroste a je konfrontován s jeho lidskou stránkou a jejími nedokonalostmi, jeho náklonnost to jen utuží. Jen z obdivu postupně vyroste ochranitelství. A tak to má být. (10.03.2017)

Je veľa chlapčenských filmov, ktoré som ako malý premeškal. Len sa obávam, že tento by ma aj vtedy svojou lyrickosťou nudil. Dej sa veľmi neponáhľa, myšlienky o márnivosti sú pekné, ale poučenie by bolo treba deťom objasniť. Moment, keď chlapec držal v rukách otcovu slávu, ten stál za to. Veľmi nepochopim, čo sa na prírode Provensálskej oblasti ľuďom páči, veď je to v podstate púšť bez trávy a stromov, samý kríkový porast a vodu treba urputne hľadať, o čom sú často aj celé filmy. –––– Povedal si zaujímavú vec. Ďeťom sa klamať môže, ak ide o ich dobro. (05.12.2015)