Pat Garrett & Billy the Kid

Výborná westernová balada s drsnými krvavými prestrelkami, presne ako sme v Packinpahových filmoch zvyknutý. Trochu mi nesedela hudba(nehovorím,že je zlá), okrem hitu "Knockin on heaven´s door", ktorá mi tam naopak sedela výborne. U mňa o čosi slabšie ako legendárna Divoká banda, ktorú považujem za jeden z najlepších westernov. Ale až po srdcovke Dobrý,zlý a škaredý.80% (06.02.2009)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 100 nejlepších westernů - 100 Greatest Western Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Neskutečně pohodový film. Všude kvokající slepice, případně slepice s ustřelenou hlavou. Kam se podíváš láhve s alkoholem a muži nalévající se před každou slovní i palnou akcí. A taky je pořád kolem nás hudba, Dylanova krásná hudba. Poté co nějaká sympatičtější postava umírá, zazní nápěv Knocking on the Heavens Door. A do toho přátelství, přátelství umírající jako muži kolem. Mladý pistolník Billy chce žít bez zábran a bez bázně, starší Pat již myslí na zadní kolečka a nechá se najmout za šerifa. Jejich střet je nevyhnutelný. Zatím se oba mazlí s vnadnými ženami v pelíšcích a likvidují své nepřátele s až nesnesitelnou lehkostí... Mám rád Sama Peckinpaha a jeho skvělou režii, speciálně v akčních scénách je geniální. Trailer: http://www.csfd.cz/film/7178-pat-garrett-a-billy-kid/videa/ (22.02.2011)

Viděno poprvé a stejně jako u Divoké bandy jsem si další Peckinpahův western užíval. Hlavně tedy krásně melancholickou hudbu Boba Dylana, která tomu dodala skvělou atmosféru. Pat Garrett a Billy the Kid krásně a pomalu svým tempem míří ke svému konci a Mistr po svém zvěčňuje další kovbojské legendy. (03.12.2023)

Klasický westernový příběh s jasným cílem nahradilo melancholické vyprávění o plynutí času, okouzlení prostorem, násilí jako prostředku komunikace a neobvyklém přístupu ke smrti, se kterým si má klukovská mysl nevěděla rady, ale stejně si na tu směs fascinace a zmatení pamatuji doteď. Pat Garrett a Billy Kid je esencí "peckinpahovského post-westernu" - lehce existenciálního, melancholického, lyrického a občas velmi krutého snímku o dávném přátelství a procesu cesty bez cíle… V málokterém filmu se umírá tak samozřejmě a žije tak naplno, bez zatížení minulostí a přemýšlením nad budoucností. Peckinpahův film je motivem smrti obou postav doslova zarámován, když v první scéně umře Garrett (James Coburn) a v poslední Kid (Kris Kristofferson), přičemž hned na začátku dojde skrze smrt k otevřenému prolnutí minulosti a budoucnosti. Postavy jako by střílely napříč časoprostorem (jakkoliv to zní praštěně, přesně tak je celá úvodní scéna sestříhaná). Pokud Balada o Cable Hogueovi čas tematizuje, Pat Garrett a Billy Kid jej vůbec nebere jako určující. Postavy každý okamžik svého života prožívají s vědomím, že může být poslední… Není důležité, kdy žijí, ale že vůbec. Smrt je nedílnou součástí bytí a nikdo s ní nedělá cavyky. V lehce bizarní scéně střeleckého souboje jeden chlap s naprostou ležérností odpráskne druhého (oba podvádějí), ačkoliv si předtím poměrně bezstarostně povídali a se stejnou ležérností přistoupili ke skutečnosti, že jeden z nich musí umřít… Nad definitivností smrti se nikdo nepozastavuje, nicméně život je o to intenzivnější. Alespoň v Peckinpahově podmanivém filmu se spoustou panoramatických záběrů s osamělými hrdiny na cestě, doprovázených brilantním hudebním doprovodem Boba Dylana, bez něhož si film - podobně jako u spolupráce Leoneho s Morriconem - ani nejde představit. Pat Garrett sice musí zabít Billyho Kida, ale to nevylučuje vzájemné kamarádství a přetrvávající hluboký respekt, který k sobě vzájemně cítí. Síla mužského přátelství je v tomto filmu asi nejsilnější ze všech Peckinpahových děl. Snímek navíc obsahuje minimum motivů, které by "rozbíjely" proces plynutí vyprávění dílčími emotivními zápletkami (což je jinak u Peckinpaha běžné). Pat Garrett a Billy Kid tak možná není vysloveně zábavný, nemá žádný výrazný příběh, nemění charaktery postav před očima, není oslňujícím experimentem s možnostmi filmového výrazu a jakkoliv explicitní výbuchy násilí se plně podřizují celkové melancholické atmosféře, jenže je zkrátka krásný… Od začátku až do konce. (20.05.2007)

„Fazole, špenát, švestky, fazole, losos, fazole, fazole se špenátem, vařené fazole, fazole, dušené hovězí, sádlo, výběrový losos, švestky, fazole, rajčata, řepa, fazole…“ Sice začíná záběry na rozstřelované slípky, ale je to poklidný nostalgický western. Hudba v něm hraje minimálně stejně důležitou úlohu jako v takovém Absolventovi. Také zde posunuje děj kupředu a vytváří zvláštní atmosféru, zvláštní pohodlíčko pro každého milovníka westernů. Tohle je jeden z těch posledních opravdu dobrých a Sam Peckinpah jakoby to dobře věděl. S hořkostí vypráví baladickou story o chlapech, kteří „jsou vždycky na špatný straně“, o chlapech, kteří se cítí být silní díky svým zbraním, kteří mají neustále potřebu něco si dokazovat, ale kterým stejně na ničem nezáleží, se vším jsou smíření a pouze pokojně čekají, kdo je odpráskne … ale ta volnost! Ve světě Sama Peckinpaha a ve světě obecně nevítězí ten, kdo umí rychleji tasit, ale ten, kdo je větší svině. Děti využívající – s americkou vlajkou na pozadí – šibenice coby houpačky, zde nejsou nikterak neobvyklým výjevem, desítky mrtvých rovněž ne. Spousta desperátů, po přesném zásahu zpomaleně klesajících k zemi k Peckinpahovým filmům neodmyslitelně patří, naprostá ledabylost v nakládání s ženskými postavami rovněž. Skvělé hlášky („V Mexiku se z něj stane další gringo, co sere feferonky a dumá nad nesmrtelností chrousta“), skvělá hudba, skvělá atmosféra. Pokud jste připraveni dozvědět se „definitivní“ pravdu o divokém západě, déle neotálejte. 80% Zajímavé komentáře: Gemini, pshimi, Angerr, tragos, Here (09.01.2008)