Pat Garrett & Billy the Kid

Netypický western, který se vyznačuje nostalgickou náladou, kterou spoluvytváří výborná hudba a barevné filtry laděné do pískových barev. Jakkoli film bourá určité mýty a žánrová schémata, jiné mýty pro změnu vytváří. Především konstruuje romantický mýtus psanců jako vyznavačů a ochránců svobody. Oni to s prominutím byli spíš obyčejní násilníci a zloději, ze kterých se - a v tom má film naprostou pravdu - pod tlakem civilizace a pragmatismu stávali často strážci spravedlnosti, šerifové a jejich pomocníci. Proti sobě tak často vystupovali bývalí společníci ze zločineckých tlup. Sam Peckinpah si v podstatě idealizuje ten starý divoký západ a postupující civilizaci vnímá jako rozklad starých pozitivních hodnot. Jenže ta civilizace s sebou přinášela právní stát a společenské jistoty. Jinak ti staří pistolníci zdaleka neměli tak dobrou mušku, jak by se podle Peckinpahových filmů zdálo. Celkový dojem: 75 %. Je to každopádně slušně zahraný a zrežírovaný western, kde je styl povýšený nad obsah. (10.04.2009)

Pat Garrett A Billy The Kid je film, který má duši. Nejenom atmosféru, ale prostě duši. Blb Dylan, kterého jakž takž uznávám jako umělce a jako osobou jím zlehka opovrhuji, si u mě svojí prací na tomhle filmu šplhnul. Hlavně hudbou, samozřejmě, ale i po herecké stránce to bylo fajné. Další (tehdy ještě) hudebník Kris Kristofferson se rázem pasoval na nejlepšího Williama H. Bonneyho jaký kdy navštívil filmové plátno, aby na něm s nenuceným úsměvem jen tak mezi řečí rozdával olověné pozdravy. Takováhle postava si přímo říká, aby kolem ní vznikl film s právě takovým duchem - všichni se znají, jsou přátelé na život a na smrt; s tou si pak navzájem domlouvají rande, aby svými posledními slovy jen stvrdili, že jim tenhle život stál za to, že to stejně nemohlo dopadnout jinak, a že je to vlastně tak nějak v pohodě. Na druhé straně stojí partička bohabojných američanů, která tyhle hrdiny svojí doby uznává a nemá z nich strach... A kdesi mezi nimi je ta zřejmě nejhlavnější postava - James Coburn alias napůl ex a napůl stále ještě amigo, uvězněný mezi dvěma světy a dobře si vědom, že vlak už ujíždí. A přesto, že to nové město nikdy nebude to kam patří, nejde z toho vlaku vystoupit. Všechno násilí, které se během těch dvou hodin uděje, pak působí zcela přirozeně, jako něco s čím není třeba bojovat nebo čím se cítit pohoršen. I tomu zmetkovi Billy Kidovi by se to všechno najednou dalo odpustit... Z toho všeho si pro sebe dávám dohromady stručný závěr - magie filmu v praxi a výborný western k tomu. 80% (29.07.2007)

Pomalý a melancholický, ale když na to přijde tak i patřičně brutální a nekompromisní western který nesedne každému, ale já jsem se tou atmosférou a perfektní souhrou mezi Coburnem a Kristoffersonem nechal pohltit a po letech jsem si zopakoval tenhle film který je asi od režiséra Peckinpaha můj nejoblíbenější.80% (20.03.2023)

Výjimečný western, v němž jsou jeho hrdinové pro nás hrdiny, ačkoliv jsou jejich postavy zcela zbaveny romantického přikrášlení a jakýchkoliv "rytířských" nánosů. Existuje tu přátelství a respekt, hlavní je však vlastní přežití. James Coburn a Kris Kristoffersen tvoří výjimečný pár, ačkoliv víme, k čemu asi tak snímek směřuje, je jeho vyznění nesmírně silné. Starý Divoký západ je pryč, lépe řečeno - nikdy nebyl takový, jak jsme si ho vysnili. Alias Boba Dylana a jeho písničky pak tentokrát ruku v ruce s pořádnou dávkou Peckinpahova krásného pesimismu stojí za přitažlivostí, poutavostí a krásou tohoto snímku. (13.08.2006)

Klasický westernový příběh s jasným cílem nahradilo melancholické vyprávění o plynutí času, okouzlení prostorem, násilí jako prostředku komunikace a neobvyklém přístupu ke smrti, se kterým si má klukovská mysl nevěděla rady, ale stejně si na tu směs fascinace a zmatení pamatuji doteď. Pat Garrett a Billy Kid je esencí "peckinpahovského post-westernu" - lehce existenciálního, melancholického, lyrického a občas velmi krutého snímku o dávném přátelství a procesu cesty bez cíle… V málokterém filmu se umírá tak samozřejmě a žije tak naplno, bez zatížení minulostí a přemýšlením nad budoucností. Peckinpahův film je motivem smrti obou postav doslova zarámován, když v první scéně umře Garrett (James Coburn) a v poslední Kid (Kris Kristofferson), přičemž hned na začátku dojde skrze smrt k otevřenému prolnutí minulosti a budoucnosti. Postavy jako by střílely napříč časoprostorem (jakkoliv to zní praštěně, přesně tak je celá úvodní scéna sestříhaná). Pokud Balada o Cable Hogueovi čas tematizuje, Pat Garrett a Billy Kid jej vůbec nebere jako určující. Postavy každý okamžik svého života prožívají s vědomím, že může být poslední… Není důležité, kdy žijí, ale že vůbec. Smrt je nedílnou součástí bytí a nikdo s ní nedělá cavyky. V lehce bizarní scéně střeleckého souboje jeden chlap s naprostou ležérností odpráskne druhého (oba podvádějí), ačkoliv si předtím poměrně bezstarostně povídali a se stejnou ležérností přistoupili ke skutečnosti, že jeden z nich musí umřít… Nad definitivností smrti se nikdo nepozastavuje, nicméně život je o to intenzivnější. Alespoň v Peckinpahově podmanivém filmu se spoustou panoramatických záběrů s osamělými hrdiny na cestě, doprovázených brilantním hudebním doprovodem Boba Dylana, bez něhož si film - podobně jako u spolupráce Leoneho s Morriconem - ani nejde představit. Pat Garrett sice musí zabít Billyho Kida, ale to nevylučuje vzájemné kamarádství a přetrvávající hluboký respekt, který k sobě vzájemně cítí. Síla mužského přátelství je v tomto filmu asi nejsilnější ze všech Peckinpahových děl. Snímek navíc obsahuje minimum motivů, které by "rozbíjely" proces plynutí vyprávění dílčími emotivními zápletkami (což je jinak u Peckinpaha běžné). Pat Garrett a Billy Kid tak možná není vysloveně zábavný, nemá žádný výrazný příběh, nemění charaktery postav před očima, není oslňujícím experimentem s možnostmi filmového výrazu a jakkoliv explicitní výbuchy násilí se plně podřizují celkové melancholické atmosféře, jenže je zkrátka krásný… Od začátku až do konce. (20.05.2007)