Divoká banda

Málokterý režisér přistupoval k westernu jako k žánru genderově natolik vyhraněnému. Na divokém západě Sama Peckinpaha o ženskou, která by nebyla jenom courou na jedno použití, nezavadíte. Zdejší zástupkyně něžnějšího pohlaví vás akorát dokážou v tom nejneočekávanějším okamžiku střelit do zad. Pokud tedy jste jedním z nemilosrdných banditů nepovažujících cenu lidského života za nic, co by se nedalo vykoupit pár set zlaťáky. Tihle chlápci mají nejlepší léta svého života dávno za sebou, chystají se sfouknout poslední velkou akci, která by jim zajistila pohodlný důchod. Ale nikdy nic nejde tak hladce, jak bychom chtěli. Divoká banda je brutální, ani kapku nepřikrášlený pohled na mexicko-americké hranice v době, kdy začaly jezdit první automobily, létat první letadla a vymírat poslední opravdoví kovboji. Co na tom, že zrovna tihle byli proradnými krysami střílejícími nevinné, každý si vydělával jak uměl, tak to bylo a bude. Hranice mezi dobrem a zlem, láskou a nenávistí, přestaly na filmovém plátně existovat již dávno, Sam Peckinpah si je však dovolil odstranit ze žánru natolik zidealizovaného a cíleně odtrženého od reality, že to nemohlo zůstat bez odezvy. Americký western měl svá nejlepší léta za sebou, Divokou bandu lze tedy vnímat také jako konec jedné a nástup jiné éry. Stárnoucí kovbojové zahraní pohasínajícími westernovými legendami v posledních minutách filmu doslova masakrují žánr, který je proslavil. 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, genetique, mm13, Sista (20.10.2006)

Je trochu paradoxní, že jediný film, se kterým mám v rámci filmografie Sama Peckingpaha zásadní problém, je právě ten, který mu definitivně zajistil pozornost filmové kritiky a zájem diváků. Divoká banda kdysi fascinovala krvavým násilím (soudě podle komentářů na ČSFD tím mnohé poutá i dnes, kdy se měřítka posunula a jsme mnohem otupělejší). Publicisté měli tendenci považovat Peckinpahův snímek ze uměleckou reflexi vietnamské války, případně rozmachu násilné zločinnosti v centrech amerických velkoměst. Peckinpah každopádně zavrhl jedno z důležitých žánrových pravidel. Klasický western pracuje obvykle s polarizovanými černobílými charaktery, kdy kladný hrdina čelí zlosynům. V Divoké bandě najdete výhradně více či méně špinavé charaktery, většinou ovládané přízemními pohnutkami. Režisér odůvodňoval chování svých postav pudovostí a živočišností, jenže tohle vysvětlení nemá žádnou logiku. Pudy mají své zákonitosti, fungují na základě potřeby obrany, rozmnožování, získávání potravy a podobně. Výbuchy násilí v Divoké bandě se vzpírají logickému vysvětlení. Nejde tu o to, že filmový hrdina ví méně než divák a má jen zlomek času na zásadní rozhodnutí. Agresivita ve filmu je ve skutečnosti vystavěna na efekt, rozhodování postav jde proti jejich zájmům a leckdy i přirozeným instinktům. Zároveň na mě rušivě působilo i používání humorných odlehčujících prvků. Snímek je podivně nekonzistentní v tempu, náladě i výrazových prostředcích. Na druhou stranu Peckinpah je každopádně silný svým vizuálním stylem - technikou pomalého snímání a pečlivým střihem. Využívá navíc tradiční přednosti westernů, kdy umí kouzlit s panoramatickými záběry krásné a divoké krajiny amerického jihozápadu. Ale s prominutím, u mě to tentokrát za více než 2 hvězdičky nebude. Celkový dojem: 45 %. (05.04.2018)

Skvostný úvod, geniální závěr. To mezi tím je spíš průměr, ale výsledek je i tak na pět hvězdiček. Může za to především dechberoucí finále, kdy se divoká banda pustí do otevřeného a beznadějného boje proti celé armádě zlotřilých Mexikánů. Wild Bunch a Bonnie & Clyde patří k nejnásilnějším a nejkrvavějším filmům, jaké byly do té doby natočeny. Oba končí zpomalenými záběry dříve nevídaných masakrů, ovšem Peckinpah dovedl nápad Arthura Penna ad extremum, a dokonale výstižný pojem "krvavý balet" byl na světě... Wild Bunch, Bonnie & Clyde, Easy Rider či Night Of The Living Dead jsou svým novým, vpravdě revolučním pohledem na filmové násilí asi nejvlivnějšími snímky 60.let. (13.10.2006)

Za vše od přepadením vlaku dále bych nejslavnějšímu Peckinpahovu snímku s největší radostí vysolil plnou palbu a s klidem bych i postavil Divokou bandu na piedestal nejlepších westernů hned za Leoneho majstrštyky. Jenomže nemůžu, prostě nemůžu. To co mi v tom brání je rozjezdová hodina. Není zlá, to ne, ale je tak k uzoufání běžná a zaměnitelná s jakýmkoli jiným westernem (s výjimkou úplného úvodu samozřejmě) až to pěkné není. (05.12.2009)

Kultový western? To snáď musí byť nejaký omyl, nie? Tak skôr kultová, kolosálna nuda. Netvrdím, atmosféra miestami nebola zlá a herecky to tiež bolo slušné, no všetko to dobré bolo utopené v hroznej nezáživnosti samotného príbehu, ktorý ma miestami až iritoval, tak bol nudný a taký nijaký, ani ryba ani rak. A ešte k tomu to bolo zbytočne rozťahané ako keď ťahá sliepka sopeľ po dvore. Ledva podpriemer. 30/100 (28.06.2018)