Divotvůrkyně

Príbeh Hellen Kellerovej je určite obdivuhodný a inšpiratívny, no v tomto filmovom spracovaní ma nezaujal tak, ako by si snáď zaslúžil. Na môj vkus príliš strohé, jednoduché a s minimom dramatických situácií. Tie najzaujímavejšie časti sa vlastne scvrkli iba na samotnú metodiku práce tej vychovávateľky. To okolo toho mi prišlo ako málo záživná vata. Celkovo si však tento snímok zaslúži uznanie a rovnako tiež i väčšiu pozornosť. Slabší nadpriemer. 70/100 (12.03.2018)

Silný, dechberoucí zážitek... Arthur Penn patřil ke stejné tvůrčí generaci jako John Frankenheimer nebo Sidney Lumet, tedy americkým režisérům, kteří v 50. letech získavali cenné zkušenosti u studiových TV inscenací a jejich následné kino filmy se poté vymykaly svým pojetím. Televizní režiséři si mj. nemohli dovolit, aby se jejich divák byť jen na půl minuty začal nudit, jelikož právě nesedí v uzavřeném kinosálu, ale doma u malého přijímače, kde může záhy přepnout na druhý program, vstát a odejít od televize nebo ji vypnout... a v případě Divotvůrkyně je televizní škola pana režiséra hodně znát, vůbec jsem se od toho nedokázal pohnout! I mnohé dlouhé scény z jedné místnosti dokážou napínat za pochodu tolika různých silných emocí. Režisér Penn, zvyklý dříve točit pro tu malou obrazovku, se výrazně přibližuje s kamerou k postavám na scéně a jejím obličejům, čímž (i díky špičkovým hereckým výkonům) umožňuje divákovi ještě intenzivněji pronikat až do intimní psychiky postav v mezní situaci. Psychický (nejednou i fyzický) souboj mezi hluchoslepou dívkou a její vychovatelkou probíhá často v nepříjemně vypjaté náladě, slušně se mnou v nejedné scéně zamával, ale zároveň přirozeně spěje k nejedné pozitivně silné scéně nebo je občas nečekaně odlehčen vtipnou hláškou. Dlouhou dobu proti sobě stojí dva rozdílné přístupy starších rodičů a mladší (cizí) vychovatelky: pochopitelná, byť bezmezná tolerance vs. účinná, ale radikálně drsná výchova. Výsledek této výchovy spějící k vybudování silného vzájemného vztahu i dalším pokrokům na mě působil minimálně stejně obdivuhodně, jako celkové zpracování i velmi silné výkony obou hereček.  [95%] (05.08.2024)

Uvažuji o nejvyšším hodnocení a hned Vám řeknu proč. Ať přemýšlím, jak chci, nenapadá mě těžší látka na zfilmování než je příběh učitelky, která díky operacím dokáže opět vidět a přijede učit slepou-němou-hluchou-nezvladatelnou dívku z bohaté rodiny, o které si každý myslí, že je ideální případ pro psychiatrickou léčebnu. Naneštěstí pro mě, Arthur Penn věděl jak na to a přizval nejen Anne Bancroft, která tu nechá kus svých nervů, obličeje a zubní protézy, ale také Patty Duke, která dává zapomenout na herecké velikány jako Dustin Hoffman nebo Al Pacino a strká jejich herecké výkony do kapsy u svých šatiček od bahna. Na co oni dřeli roky, ona zvládá ve svých 16nácti letech. Na obou zmíněných herečkách leží všechna tíha snímku, kterou jim režisér posadil na záda, ale ony se s přehledem dokáží vzchopit a unést 106 minut společně aniž by byl divák nespokojen. Krom toho jen málo snímků se může pišnit tak vynikajícím scénářem plným důvtipných dialogů. Pochybuji, že šla Divotvůrkyně natočit nebo zahrát lépe. Přes všechnu tu kvalitu dám jen hodně silné 4* ... Ale jinak je to opravdu silný snímek, který by neměl uniknout žádnému milovníkovi vynikajících hereckých výkonů ani malých-velkých lidských příběhů. (14.08.2009)

Divotvůrkyně na mě zapůsobila tak intenzivně, že jsem už v průběhu děje byl pevně rozhodnut o tom, že film ihned po skončení poputuje do mé TOP 10 (i když dát sbohem Misery nebylo zrovna jednoduché). Neopakovatelný zážitek nedokázal překrýt ani dosti nepovedený dabing ze stanice MGM, který byl na začátku hodně k smíchu. Divotvůrkyně stojí především na brilantním scénáři a dvou velkolepých hereckých výkonech, u nichž Akademie s oscarovými soškami určitě nezapochybovala - výkon, který obě herečky předvádějí má určitě pevné místo na hollywoodském Olympu. Film je velmi dobře vystavěn, každá scéna se rozvíjí zcela přirozeně a velmi soudržný tvar neohrozí žádné skoky a oslí můstky, které jsou tak časté u životopisných filmů. Zde jde vlastně o soustředění na jediné - snahu mladé poloslepé vychovatelky objevit ve své nezvladatelné polozvířecí svěřeňkyni zárodek inteligence a "zasít" do ní pochopení, co je slovo - tedy podmínku k možnosti užívat jazyk. O nic víc ve filmu nejde a to je jeho obrovská síla. Film nabízí vlastně jen počátek, první a nejdůležitější krok a ten sleduje tak důkladně, že se až tají dech. Zápolení učitelky s agresivní žačkou, kde se obě uchylují k neústupné agresivitě je natočeno velmi intenzivním a působivým dojmem a hlavně dlouhá scéna z jídelny, která trvala snad přes deset minut se stává velmi silným symbolem trpělivosti a neústupnosti a působí téměř fyzickým dojmem. Velmi zajímavý je i vstup prvků modernismu v podobě útržkovitých flashbacků probíhajících ve víceexpozicích, v nichž je náznakově odhalováno velmi drsné hrdinčino dětství, který filmu dodává velmi temné pozadí. Divotvůrkyně nemá slabého místa, od počátku útočí nesmlouvavými scénami, cynickým humorem, hlubokými a krásnými dialogy a když se ke konci blíží film spíše k beznaději, to, co přijde v posledních minutách je obrovským zadostiučiněním nejen pro postavy, ale pro diváka. Já se slzám neubránil a ani nevím, jestli jsem tento typ emoce u filmu někdy zažil. Všem přeji, aby měli tento klenot příležitost shlédnout a vyzdvihnout ho z propadliště někdy nespravedlivých dějin. (25.03.2012)

Malá Helen přišla po zánětu mozkových blan o zrak i sluch. Rodiče ji milují, snaží se ji chránit, jenže s ní nedokáží komunikovat, nevědí si rady. Helen roste, stává se nezvladatelnou, chová se jako divoké zvířátko, navíc její okolí se domnívá, že je mentálně postižená. Až teprve mladá vychovatelka Annie po urputném boji, řekla bych na samé hranici psychických sil a fyzického vyčerpání, si k Helen nachází cestu, objevuje její inteligenci a učí ji významu slov pomocí prstové abecedy. Herecké kreace Anne Bancroft a Patty Duke jsou dech beroucí, obdivuhodné, prostě mimořádné.. (21.08.2019)