Frasier

Spočiatku som Frasiera nemusel, neskôr som mu prišiel na chuť a sledoval ho, ale dnes ho opäť veľmi nemusím, aj keď ten humor je svojský. Frasier je nočný seriál s ľuďmi na pohľad obyčajnými, nijak nevynikajúcimi, ale vnútri celkom zábavnými. Nie som psychológ, ale za tie hlášky a originálnosť si to aspoň tie tri hviezdy zaslúži. (23.07.2012)

Frasier nie je nič iné ako historický seriál a každý nový seriál čo víde má čo robiť aby sa mu vyrovnal. Síce má len 78% ale to nemení nič na tom že Kelsey Grammer žil postavou Frasiera 20 rokov, z toho 11 v tomto seriály. Dala som si tu námahu a pozrela som si všetkých 11 sérii do poslednej epizódy. Nenútený, spontánny a úprimný humor ktorému som prišla na chuť ja aj moja rodina. :) Je to hudbou pre moje uši keď počujem z vedľajšej izby ako sa moji rodičia na Frasierovi smejú. Tento seriál ako jediný v histórii bol takmer každý rok svojho vysielania nominovaný na cenu Emmy, ako aj sám Grammer a David Pierce. A musím spomenúť psíka Moosa alias Eddieho, pes-herec ktorý ma všade založenú vlastnú filmografiu, R.I.P. dožil sa krásnych 15 rokov. 5* a obľúbený seriál nesmie chýbať. :) (07.04.2012)

Když jsem si usmyslela, že si do oblíbených seriálů přidám jednoho zástupce z velké řady mnou milovaných sitkomů, vybrat ten jeden nej bylo docela těžkým oříškem. Jelikož jsem velkou ctitelkou britského humoru, logicky se můj zájem obrátil tímto směrem, jenže pak můj zrak padl na Frasiera a já si uvědomila, že pokud pro mě existuje v tomto směru nějaká srdcovka s velkým S, jsou to právě příhody dvou snobských bratrů psychiatrů, jejich povahově odlišného otce v důchodu, svérázné Angličanky Daphné, chlapy nahánějící produkční Roz, kouzelného psíka Eddyho i nikdy nespatřené Maris. Což je docela paradox, protože já vlastně Frasiera vždycky považovala víc za komedii na pokračování, než za sitkom. Asi je to tím, že tyhle postavy nikdy nebyly jen legračním strojem na hlášky, ale hluboce lidskými charaktery, které se neustále vyvíjely a tomu také odpovídaly herecké výkony všech zúčastněných, žádné významné pohledy do kamery typu "teď jsem nahodil velký vtip", ale skutečné seriozní hraní. A přece to bylo nesmírně zábavné a humorné, to že jsem ještě i v poslední, jedenácté sérii občas dostávala záchvaty smíchu určitě o něčem svědčí, stejně jako to, že se k tomuto seriálu čas od času ráda vracím a dávám si ho se slovenským dabingem, který se neskutečně povedl, na to jak dabing moc nemusím, klobouk dolů. A nejlepší na tom všem je, že ač ne svým vznikem, tak duchem svého zpracování, je vlastně tak trochu i britský. (09.11.2013)

Dobu, kdy jsem poprvé viděla Frasiera, si pamatuji dodnes. Psal se červenec 2001 a mé desetileté já při přepínání programů náhodou narazilo na jakýsi seriál o lehce snobském psychiatrovi ze Seattlu. Ještě toho večera jsem se do Frasiera zamilovala a ještě toho večera začal i můj nekonečný boj s ostatními rodinnými příslušníky, kteří by náhodou v době, kdy v televizi Frasier běžel, chtěli sledovat cokoliv jiného. Tato úchylka mi vydržela po mnoho dalších letních nocí a táhne se vlastně až dodnes, byť se v době, kdy tento komentář přepisuju, píše již rok 2011 a první cifru mého věku nahradila dvojka. Proč však Frasiera tak zbožňuju, pro mě za ty roky zůstalo vždy částečně záhadou. Komediální seriály mě nikdy nebavily; dokonce i Přátelé nebo Simpsonovi mě minuli bez zájmu. Ze všech sitcomů, které mi kdy prošly rukama, si tak jen Frasiera pouštím sama s radostí. Možná to tedy není jen humor, čím je pro mě Frasier tak speciální. Možná za to může i fakt, že pro mě tento seriál vyniká svou pozoruhodnou lidskostí. Zapomeňte na všechny trapasy hlavního hrdiny; i když se při sledování směju od začátku do konce, ta uvěřitelnost všech postav a situací je zvláštně podmanivá. Ano, do vrstvy obyvatel, jejíž největší frustrací je křeslo neladící se zbytkem interiéru, asi většina diváků patřit nebude, ale nic to nemění na tom, že jsem v Kelseym Grammerovi na rozdíl od herců v jiných komediálních seriálech nikdy neviděla jen herce hrajícího svou výstřední roli, ale skutečnou postavu. Zatímco většina sitcomů zkrátka vsází na efektní, vyhrocené postavičky, kterým za dva roky dojde šťáva, Frasier nabízí jistou nadčasovost, příběh, mentální vývoj i rozvoj, radost i smutek. Není proto s podivem, že Kelsey svého hrdinu vydržel hrát soustavně více jak dvacet let (déle než kdy jaký jiný herec hrál jinou roli) a přitom měl stále co nabídnout. Dr Frasier Crane je v mých očích jednoduše jedna z toho mála postav, které jsou věčné, a kdyby se Grammer v sedmdesáti rozhodl natočit ještě jednu řadu, mohla by i ta pod vedením správných scénáristů dopadnout na výbornou. Málokterý seriál mě za srdce chytl jako tento. "Goodnight, Seattle, we love you!" (30.01.2006)

Trochu jiná káva než například Přátelé, ale to, že seriál vydržel na televizních obrazovkách dlouhých jedenáct sérii, mluví za vše. Inteligentní humor postavený na zápasu snobský svět plný opery, dobrého vína a členství ve všemožných spolcích versus život průměrného Američana sledujícího s plechovkou piva v ruce baseball z ošoupané sedačky v čele s mužem, jemuž charisma teče i s uší, Kelsey Grammerem. (26.03.2010)