Frasier

Dobu, kdy jsem poprvé viděla Frasiera, si pamatuji dodnes. Psal se červenec 2001 a mé desetileté já při přepínání programů náhodou narazilo na jakýsi seriál o lehce snobském psychiatrovi ze Seattlu. Ještě toho večera jsem se do Frasiera zamilovala a ještě toho večera začal i můj nekonečný boj s ostatními rodinnými příslušníky, kteří by náhodou v době, kdy v televizi Frasier běžel, chtěli sledovat cokoliv jiného. Tato úchylka mi vydržela po mnoho dalších letních nocí a táhne se vlastně až dodnes, byť se v době, kdy tento komentář přepisuju, píše již rok 2011 a první cifru mého věku nahradila dvojka. Proč však Frasiera tak zbožňuju, pro mě za ty roky zůstalo vždy částečně záhadou. Komediální seriály mě nikdy nebavily; dokonce i Přátelé nebo Simpsonovi mě minuli bez zájmu. Ze všech sitcomů, které mi kdy prošly rukama, si tak jen Frasiera pouštím sama s radostí. Možná to tedy není jen humor, čím je pro mě Frasier tak speciální. Možná za to může i fakt, že pro mě tento seriál vyniká svou pozoruhodnou lidskostí. Zapomeňte na všechny trapasy hlavního hrdiny; i když se při sledování směju od začátku do konce, ta uvěřitelnost všech postav a situací je zvláštně podmanivá. Ano, do vrstvy obyvatel, jejíž největší frustrací je křeslo neladící se zbytkem interiéru, asi většina diváků patřit nebude, ale nic to nemění na tom, že jsem v Kelseym Grammerovi na rozdíl od herců v jiných komediálních seriálech nikdy neviděla jen herce hrajícího svou výstřední roli, ale skutečnou postavu. Zatímco většina sitcomů zkrátka vsází na efektní, vyhrocené postavičky, kterým za dva roky dojde šťáva, Frasier nabízí jistou nadčasovost, příběh, mentální vývoj i rozvoj, radost i smutek. Není proto s podivem, že Kelsey svého hrdinu vydržel hrát soustavně více jak dvacet let (déle než kdy jaký jiný herec hrál jinou roli) a přitom měl stále co nabídnout. Dr Frasier Crane je v mých očích jednoduše jedna z toho mála postav, které jsou věčné, a kdyby se Grammer v sedmdesáti rozhodl natočit ještě jednu řadu, mohla by i ta pod vedením správných scénáristů dopadnout na výbornou. Málokterý seriál mě za srdce chytl jako tento. "Goodnight, Seattle, we love you!" (30.01.2006)

Řekl bych, že Frasier je jeden z mála seriálů, u kterého jsem se nesetkal s upadající kvalitou. I 11. řada je stále plná vtipu a skvělých zápletek. To si ovšem vybírá svou daň na příběhu, který je velmi nevýrazný. Velkým mínusem jsou také klíčové momenty, které vůbec nepůsobí tím správným dojmem. Člověk se do toho prostě nikdy neponoří tak, jako do Přátel, kde každá důležitá scéna, ať je to svatba, rozchod či něco jiného, má správný šmak. Frasier je holt oddechovka, která člověka nikdy nezklame, spokojenost a výbuchy smíchu jsou zaručeny i po několika zhlédnutích, ale že by se divák dočkal nějakých emocí nebo dojetí, to rozhodně ne. Fakt, že seriál ani po 11 letech, navíc ještě jako spin-off seriálu Cheers, neztratil kvalitu a byl (dle mého názoru) ještě úspěšnější něž jeho předchůdce, to si zaslouží maximální ocenění. (16.08.2011)

Spočiatku som Frasiera nemusel, neskôr som mu prišiel na chuť a sledoval ho, ale dnes ho opäť veľmi nemusím, aj keď ten humor je svojský. Frasier je nočný seriál s ľuďmi na pohľad obyčajnými, nijak nevynikajúcimi, ale vnútri celkom zábavnými. Nie som psychológ, ale za tie hlášky a originálnosť si to aspoň tie tri hviezdy zaslúži. (23.07.2012)

Neuveriteľný seriál. Neviem či ešte podobný uvidím. Inteligentný humor, ktorý je dosť často založený na dvojzmysloch a vzájomnom nepochopení sa. Všetky tie psychiatrické úvahy alebo snobské priority a debaty dvoch bratov Frasiera a Nilesa o operách, víne, vyššej spoločnosti, na ktoré má ich otec Martin vlastný názor, mi budú veľmi chýbať. Zdarne týmto trom sekunduje príjemná fyzioterapeutka z Manchestru Daphne, Frasierová produkčná Roz alebo super extra úžasný pes Eddie. U tohto Jack Russela mám pocit, akoby chápal úplne všetko. Až sa čudujem, že im neišiel sem-tam nakúpiť alebo, že nevaril :) Po nejakej dobe si to určite pozriem ešte raz. Najlepší seriál, aký som doteraz videl :) (04.07.2012)

Vynikající sitkom, ve kterém, na rozdíl od většiny amerických sitkomů, chybí pomrkávání do kamery a herci opravdu hrají. Můj favorit je hlavně Niles a jeho průpovídky. Skvělý seriál. Jeden z mála amerických seriálů, který se kvalitou vyrovná britským. A nejlepší díl podle mě? Pohřeb tetičky.....She such a groovy lady, she makes my heart go haidy, heidy..........mimochodem doporučuju slovenský dabing. (08.09.2008)