Hadí vejce

Hodně netypický Bergman, jehož zázemí a osobní situace tu lze cítit opravdu hodně (ostatně nebýt přítomnosti jeho dvorní herečky a nevědět, že se dívám na film od něj, těžko bych si Hadí vejce spojil právě s jeho jménem). Německo 20. a hlavně 30. let (poněkud předčasné řádění oddílů SA v Berlíně jako předzvěst toho, co opravdu ve skutečnosti za necelých 10 let do tohoto města dorazilo) mě jak knižně, tak filmově velmi zajímá, a ta atmosféra výše zmíněného období se Bergmanovi podařila myslím pěkně vystihnout. Problém jsem měl vlastně jenom s hlavním hrdinou, jehož chování mě neskutečně iritovalo. Naštěstí jsem se nakonec dočkal Pointy, která mi to víceméně osvětlila (vůbec se mi závěr spolu náhledem na budoucnost opravdu hodně líbil). Když o tom tak přemýšlím, tak konec vlastně tuhle podívanou dokázal sám o sobě dostat do 4* výšin (z kterých film mírně sráží již zmíněný nesympatický hlavní hrdina, a to i přes to jisté ospravedlnění + některé poněkud zvláštní scény-kupříkladu ta neskutečně bizarní v bordelu, která mi k Bergmanovi ani trochu nepasuje). Celkově tedy slabší 4*. (04.05.2014)

Bergman skáče mezi žánry a je mu úplně jedno, jaký si vybere. Pokaždé ho zfilmuje takovým způsobem, že mě jde brada dolů. V Hadím vejci si odskočil do Německa roku 1923, tedy poválečné krize a vrcholícího fašizmu. Dokáže vystihnout takovou atmosféru, která dnešním tvůrcům naprosto chybí. Příběh začíná příjezdem Abela do Berlína, aby navštívil svého bratra, kterého najde s prostřelenou hlavou. Sebevražda. Vyšetřující inspektor ho obeznamuje s dalšími vraždami, které se během pár dnů staly a vypadá to, že podezřívá Abela. A možná jen kvůli tomu, že je Žid. Abel vyhledá bývalou ženu svého bratra Manuelu, ke které se nastěhuje. Je alkoholik a potřebuje mít pořád nějakou láhev po ruce. Vzrůstá v něm nenávist vůči celému zřízení a začíná pracovat v místním archívu, kde se nakonec dozvídá děsivou pravdu......Snímek oplývá nádhernou kamerou a sytými barvami, to je úplná nádhera! Obsazení Davida Carradineho do role Abela mě hodně překvapilo, zároveň ale i nadchlo, nečekal jsem, že zahraje takhle přesvědčivě. Liv Ullmann mě opět dostala a roli Manuely jsem sledoval s velkým zaujetím. Neznám podobnou herečku, navíc tak zvláštním způsobem melancholicky krásnou. Některé výjevy jsou dost brutální, v hlavě mě určitě zůstane úvodní scéna sebevraždy bratra Abela, potom záběry z márnice, dále scéna v bordelu, kde jsou sjetý kurvy i zákazníci a šňupou koks, Abelovo delirium na policejní stanici, nebo pokusy na lidech, které promítá Abelovi ředitel archívu. Těch scén je tam mraky, Bergman prostě umí! Význam slova Hadí vejce je vysvětlen v úplném závěru. BOMBA!! Produkce opět Dino de Laurentiis. (06.08.2019)

Bez ohledu na podmínky za jakých film vznikal nezapře režisérův originální rukopis. Kromě Bergmana jako by se však tentokrát v neradostné atmosféře snímku nemalou měrou odrážel i duch Franze Kafky a P. K. Dicka - počínaje nevyrovnaným duševním stavem hlavního hrdiny, přes jeho nejednoznačný vztah k nevyzpitatelnému, brutálnímu a morálně i fyzicky zdevastovanému prostředí v němž se pohybuje, až po samotnou konspirační zápletku. Ať už si o "Hadím vejci" myslíme cokoliv, podle mého názoru nikdy neztratilo na aktuálnosti a závěrečná promluva doktora Vergeruse nebo zjevně ironická poznámka komisaře Bauera o síle německé demokracie jako by v současnosti opět nabývala jistých znepokojivě varovných souvislostí. (28.08.2011)

Existenciální psychologické drama říznuté Franzem Kafkou a německým expresionismem, ale zároveň i temný noir s takřka dokonale vystiženou atmosférou výmarovského Německa zmítaného kocovinou z prohrané války, hospodářskou krizí, politickou nestabilitou a dekadencí zcyničtělé a sexuálně vyzývavé kulturní scény. Pro spoustu diváků bude Hadí vejce představovat obtížně stravitelný oříšek. Pro příznivce žánrovek bude Bergmanův filmový jazyk a nejednoznačné, takřka halucinogenní vyprávění znamenat velkou překážku. Ctitel Bergmana bude postrádat typický bergmanovský rukopis a navíc bude mít tendenci považovat Hadí vejce za nepřijatelný komerční prohřešek Mistra (typický je komentář IdyHutt). Přiznám se bez obalu, že artová onanie bergmanových psychologických dramat mě až na řídké výjimky nikdy nelákala a vlastně se jeho filmům už dlouhá léta důsledně vyhýbám, tady jsem ale cítil, že se mi dokonale strefil do vkusu i nálady. Pátá hvězdička unikla snímku ze dvou důvodů. Nepřekáží mi David Carradine proto, že ho mám zaškatulkovaného jako hvězdu akčních a kung-fu filmů, jelikož jsem téhle tvorbě nikdy neholdoval, a tak u mě žádná asociace nefunguje. Překáží mi proto, že náročným požadavkům role jednoduše nestačí. Je to spíš typový herec a tam, kde je třeba vícevrstevné charakterové herectví, přece jen selhává. No a za druhé, Bergman místy přehání expresivitu do té míry, že přechází v hysterii. Atmosféra snímku ale funguje na jedničku a vychutnával jsem si i skvělou kameru. Po mém soudu spojení Hollywoodu a Bergmana vyšlo nad očekávání dobře. Celkový dojem: 85 %. (17.08.2019)