Emily in Paris

Limonáda pro instagramové pipinky. Afektovaná a povrchní hrdinka, herci, vztahy, prostředí, témata. Jasně, vždyť Paříž je jenom Sartre, Piaf, Picasso a Ajfelovka. A víno, hadry a parfémy. Asi něco jako Praha, to je přeci Staromák a trdelník a hadry z Pařížské ulice. Představa, že všichni kolem mluví perfektně anglicky, bez škobrtnutí, jenom aby divák a hrdinka rozuměla, a nebo že hrdinky francouzští přátelé jdou večer shopovat ke stánkům s turistickými cetkami... Otázka, jestli to je vše nadsázka a nebo snaha ukázat, že takhle žijeme a takhle přeci chcete žít! Kdo by nechtěl mít ze života nablýskaný americký film s happy endem. (25.10.2020)

Na kulturních stereotypech založený seriál o nesympatických lidech s nesympatickými názory, pracujících v nesympatické branži a dělajících nesympatické věci. Navzdory tomu všemu se na to ale překvapivě dobře kouká, pro mě osobně i lépe než na podobně laděný The Devil Wears Prada. Guilty pleasure par excellence. 70% (17.05.2021)

Sbírka klišé o Francouzích a Američanech zahalená do módy z let osmdesátých. Emily je něco přes dvacet, neumí francouzsky a je vyslána do Paříže, aby agenturu zastupující luxusní značky naučila něco o influencer marketingu. Přičemž sama dává na instagram fotky Paříže s více či méně infantilními hashtagy a sbírá followery po tisících. Záhada. Francouzi samotní z toho nevychází nejlépe, muži jsou očividně již unavení ze svých krajanek podle toho, jak za Emily všichni pálí. Na druhou stranu člověk musí obdivovat její houževnatost a schopnost myslet za pochodu. První série si nechala otevřenou bránu ke druhé, takže o osudu Emily a jejích pařížských přátel se rozhodne spíše tam. Budu u toho? Zcela určitě. Jde totiž o tak naprosto odpočinkovou pohádku pro dospělé, že by byl hřích jí pohrdnout, i přes všechny mé výtky. (19.10.2020)

Je fakt, že roky tady nic podobného (klišovitého, ale vydařeného) nebylo, čili chválím a nesejde na tom, že se bavíme o lehkém žánru. Příjemně se na to kouká a pro teplý máslový croissant by jeden vraždil. Záležitost se bude zamlouvat především ženám, které jsou rády hezky upravené, romantické a mají smysl pro humor, protože ironií a narážek na cokoli iracionálního, však aktuálně moderního či tradičně nacionalisticky francouzského je v seriálku požehnaně. A to je v pořádku, poněvadž ačkoli nezobecňuji, mé dvě, vcelku drahé, přítelkyně se odhodlaly státi se oficiálně Francouzskami a vlastně se jimi už i za ty roky legitimně staly, jakože mají papír, ovšem že by je francouzská společnost tak vnímala? Ani náhodou. Jedna kvůli svému snu pověsila na hřebík slibně rozjetou kariéru v oboru transplantačním a od léta léta Páně devatenáct set devadesát devět povýšila až na asistentku asistentky veterináře (o práci ve zdravotnictví nesměla ani snít), čili vytírá a sem tam něco podá asistentce, státnice a jiné jazykové ofikozkoušky má, ale málo platné, děvucha z Prajské asi do Catherine Deneuve nedorostla, čili krom single života, (neboť ohromit dokázala jen podobné přistěhovalce, ale ona nerada, ona by toho Belmonda...) a podřadné práce má ve svém pronajatém, periferně pařížském 22m2 kutlochu (alias bytě) nataháno pět smradlavých koček, které nafasovala v práci, plus jednu závojnatku, kterou obměňuje. Vozí se metrem a chodí na procházky kolem řeky. Nic proti ničemu, ale toto je prý také verze naprosto perfektního pařížského lajfu. Nevím. Druhá se rozloučila s vysokou pozicí v síti světově proslulých hotelů, aby se odevzdala charismatickému žabožroutu a nadšeně mu rodila děti, o které se stará od začátku milénia dosud. Slíbenou metropoli si užila za ty roky 4x3 dny, bydlí v městečku u studeného moře, kde je jeden hrad, odkud jednou za čas startují plachetnice na závod kolem světa, dvakrát tudy projela etapa TdF, jinak tam zdechl pes. Na každoroční návštěvu rodné země nemá prostředky, čili tak jednou za 5 let a to se pak slaví. Pracovat by chtěla v normálním, jakémkoli zaměstnání, myšleno ne jako pomocná síla, ale nikdo ji zaměstnat, pod všelijakými veskrze trapnými záminkami, nechce. Takže se celé roky utěšuje, že to snad jednou prolomí a u toho je pochopitelně na koni, jak úžasně se nám z té Poruby, vdala. Údajně je to celé děsně šik. O kamarádkách, které to roztočily v Anglii, Itálii, státech, ve Švédsku nebo na Krétě se vlastně už nikdy nebavíme. Myslím ty ženy, které krom úspěšného soukromí našly i docela zajímavé uplatnění na poli společenském a profesním. Samozřejmě, že to nebude všude stejné a že jsou i případy kladné, však po tom, co poslouchám desítky let, jsem se u seriálu Lily Collins od srdce zasmála. Něco na tom bude. Seriál je sice naivní, ale oku libější než Sex ve městě, kde se čtveřici nepohledných, nepříliš sympatických, postarších žen nepodařilo snad ani jednou nastajlovat vkusněji, než tuhle půvabnou dceru velkého Phila. (17.10.2020)

Jsem na vážkách. Seriál jsem si pustila na jeden zátah, tak, jak je pro Netflix typické. A po několika dílech jsem ho brala jako své nové guilty pleasure (v podstatě výlučně díky Lucasu Bravovi), zpětně mne však přepadají rozpaky. Námět se dal zpracovat tolika možnými způsoby (jak už dříve tolikrát viděnými, tak i neokoukanými), zaměřit jsme se mohli na Emily jako na workoholika (ostatně hned v prvním díle uvádí, že práce ji baví a naplňuje), na francouzskou módu a eleganci (fakticky nemusíte být bůhvíjaký estét, aby vás z pohledu na takřka jakoukoliv "módní" kreaci Emily rozbolely oči), na vztahy (o sexu se mluví v podstatě v každém díle, ve většině z nich ho i postavy provozují, ale je bez náboje, invence, romantika působí "nedomrle"). Jakoby tvůrci chtěli obsáhnout všechno (což se jim nedaří) a vlastně jim bylo jedno, s jakým výsledkem. Vedlejší postavy působí často jako karikatury (s čestnou výjimkou Sylvie, jejíž představitelka je přesná v podstatě v každé scéně), příběh málokdy někam posouvají a krom základních charakteristik (gay, dobrosrdečný pošuk vyžívající se ve dvojsmyslech, stárnoucí seladon,...) se o nich v podstatě nic nedozvídáme. Emily působí skrz naskrz nesympaticky. Jednu či dvě charakterové vady bych jí odpustila, pokud by alespoň něco na její postavě dávalo smysl. Nebo ji její okolí podávalo konstruktivní zpětnou vazbu. Kdyby její motivace byly propracované. Kdyby. Zcela stranou ponechám fiasko Zlatých glóbů, přijetí seriálu širokou veřejností i kritiky. Copak je TAK těžké natočit prostoduchou lehkonohou komedii na večer po práci? (10.03.2021)