Muž so zajačími ušami

Tento film (případně Prušinovského Chyby) měl pobrat České lvy. Bohužel, dala se přednost mainstreamovému spektáklu bez přidané hodnoty (Zátopek), který je celý postaven jen na jednom hereckém výkonu. Když jsem byl v říjnu loňského roku na setkání s Miroslavem Krobotem, Zaječí uši jen letmo zmínil a poznamenal, že "všechny ceny a Oscary by dal Chybám". Správný úsudek, ale zbytečná skromnost. (14.03.2022)

Zatímco Krobotovy autorské filmy jsou pro mě spíše průměrné a nedokáže to zachránit ani jeho specifické herectví, tak tohle se povedlo. Šulíkův film je přesně tím, čím Velká premiéra není. A Šulík nenatočil tak dobrý film snad od Klíče k určování trpaslíků. Chápu, proč má snímek jen 55 %, je to moc náročné. Ale i tak je to ostuda. (08.12.2022)

Režisér prý řekl: „Chtěl bych, aby náš film hovořil o vážných věcech se sarkastickým humorem.” Jestli měl Martin Šulík něco podobného v úmyslu, tak mám pocit, že se mu to opravdu povedlo, protože přesně tímto způsobem Muže se zaječíma ušima vnímám i já. Jde o poněkud zvláštní a občas těžko uchopitelný snímek, jenž se mi z nějakého (mně neznámého) důvodu dostal pod kůži. Hodně mě oslovily názory a postřehy hlavního hrdiny Josefa (v civilním, avšak naprosto přesném podání Miroslava Krobota), který zde dost svérázně bilancuje svůj dosavadní život a přitom se dostává do řady bizarních situací. Diváckou pozornost si rozhodně zaslouží také skvostná kameramanská práce Martina Štrby a nesmírně působivý herecký výkon Oldřicha Kaisera ve vedlejší roli, za nějž byl po právu oceněn Českým lvem. Už to nebudu moc okecávat, prostě jsem si jistá, že jsem tento film neviděla naposledy. (85%) (02.04.2022)

Chlupaté slechy Miroslava Krobota jen stěží odvrátí nezajímavý ráz filmu. Oldřich Kaiser v úvodu sedí nahý v kuchyni, kdy je možné mezi nohama zpozorovat jeho odhalenou chloubu, končí po úmyslné otravě v psychiatrické léčebně. Scény z tohoto zařízení, jehož léčebné metody jsou uzpůsobeny potřebám filmu, jsou celkem zajímavé. Dále už to tak valné s filmem není. Stárnoucí spisovatel má o generaci mladší partnerku (Alexandra Borbély), se kterou čeká dítě. Při své okružní cestě autem stihne navštívit své dvě dospělé děti z nefunkčního manželství, po letech se mu jeho manželka, kterou přišel požádat o rozvod, přizná k dávné nevěře s jeho nejlepším kamarádem. Ano, Zuzaně Kronerové tvůrci za milence přisoudili právě Kaisera. A teď ta hlavní atrakce filmu, co je experimentálního rázu, a sice zaječí uši, se kterými náš hrdina slyší úplně vše. Jde o muže z jeho nové knihy, který sní autem sraženého zajíce a na druhý den se probudí s extrémně kvalitním sluchem a schopností zaznamenat myšlenky druhých lidí. Tyto pasáže se slechy jsou natočeny umělecky černobíle a nechybí ani promluvy různých postav na kameru. Většina prezentace působí nezajímavě, prolínání experimentálních pasáží s normálním průběhem příběhu stárnoucí muže nevykazuje ideální kompatibilitu. A film má tendence nudit. Martin Šulík měl k dispozici schopné herce, nedokázal ve mně ale vzbudit zájem o jejich osudy a postřehy ve chvílích, kdy promlouvají na kameru. Nejblíže úspěchu byl, když na place pobývali Oldřich Kaiser a Zuzana Kronerová. Celkově jsem ale film z podstatné míry protrpěl. 4/10 (17.06.2023)

Šulíkova tvorba si udržuje vysoký standard, přesto jsem nečekal, že ještě někdy překoná laťku, kterou si nastavil Zahradou (1995). Přiblížil se k ní sice v Cigánovi (2011) a hlavně v Tlumočníkovi (2018), ale... ale stalo se až teď, a já jsem nadšený. Příběh Muže se zaječíma ušima není nijak originální, ale originální a hlavně invenční je Šulíkova režie, a to nejen v tom, co zachytil (mj. skvělého Oldřicha Kaisera a pár dalších výborných hereckých výkonů) tradičně spolehlivý kameraman Martin Štrba, ale i ve fázi dokončovaček, kde září brilantní práce s archivní hudbou Ivana Paríka a Miroslava Bázlika a vůbec celková zvuková dramaturgie... Na tom, že je tu řazen ke komediím, což je (přes občasný výskyt hořkého humoru) nesmysl, nemá tenhle film žádnou vinu, takže dávám bez rozpaků 5*. (10.07.2023)