Siedma pečať

Filosofické a na myšlenkovou potravu velmi výživné, překvapivě ne tak depresivní (dokonce i chvílemi úsměvné až černohumorné, když pominu slabší postavu kováře) vyprávění ze středověku, jehož hlavním tématem je víra v Boha a Smrt. A její představitel snad ani nemohl být lépe vybrán, Ekerot byl ve své roli více než stylový. A ostatně…Každý z nás hraje svoje soukromé šachy se Smrtí a nikdo neví, která partie bude jeho poslední. A to je krásná myšlenka. A vůbec všechny scény s hlavním hrdinou a jeho protivníkem byly výborné. Škoda, že jich tam nebylo víc. Celkově to vidím na solidní 4*. „Napadá mě, že bych potřeboval hospodyni. Umíš vařit? Jsem sice ženatý, ale chovám naději, že moje žena umřela…takže potřebuju hospodyni.“ (07.06.2013)

Pokud pravý filmový fanoušek neviděl jediný film švédského režiséra a scenáristy Ingmara Bergmana, tak aspoň určitě zná jeho jméno. Ingmar Bergman je totiž brán jako jeden z největších a víceméně nejlepších filmařů v historii kinematografie společně třeba s Busterem Keatonem, Akirou Kurosawou, Stanley Kubrickem, Stevenem Spielbergem, Alfredem Hitchcockem nebo Jamesem Cameronem. Společně s Kurosawou to má v tomhle výčtu Bergman pravděpodobně nejtěžší, protože se oba vyloženě nikdy nedostali do hlavního světového mainstreamu a většina lidí tak neviděla klasiky jako Kurosawových Sedm samurajů nebo právě Bergmanova Sedmá pečeť, což je pravděpodobně nejslavnější film tohoto švédského filmaře. Sedmá pečeť je očividná tvorba naprosto silné tvůrčí ruky, která má stejně jako většina náročných uměleckých děl spoustu skrytých významů, které si divák musí domýšlet. I proto je Sedmá pečeť určena pro náročnějšího diváka a ty méně náročnější diváky film logicky tak neosvítí, především proto, že se Sedmá pečeť obchází bez akčních sekvencí a sází především na vizuální podání a dialogové konfrontace. Na první pohled tak jde o takzvaný film mrtvé generace, který jako by snad neměl naději ještě dneska někomu něco říct. Jenže to je základní chyba, protože Sedmá pečeť je dodnes právem brána jako jeden z vrcholů kinematografie, jelikož je dodnes víceméně výjimečná, neobvyklá. Ne nadarmo má Sedmá pečeť atmosféru vystřiženou jak z divadelního představení, protože Bergman nejenom, že začínal u divadla ale následně má divadelní nádech víceméně celá jeho tvorba. Sedmá pečeť je poté inspirovaná středověkými malbami, které Bergmana jako mladého chlapce zaujali. Film je zasazen do období morové epidemie a divák se skrz hlavního hrdinu rytíře Blocka tehdy více dozvídá o tehdejší společnosti a zároveň se už zde Bergman očividně nevyhýbá kritice církve. Je to skutečně filozofický film u kterého je zcela jedno zda vám nezcela sedí dobové zasazeni a fanatičtí historici též ze Sedmé pečeti nemusí být zcela nadšení. Šachová partie mezi rytířem Blockem a Smrtí je ale pořád jednou z nejzásadnějších filmových konfrontací všech dob a především o tu zde jde. Sedmá pečeť je bezpochyby intenzivní záležitost u které je ve finále skvělé že si zásadní moment může každý vyložit po svém a jde skutečně o naprosto bravurní filmařinu vonící zápachem perfekcionismu a především bravurně obsazeným Maxem von Sydowem v roli rytíře, který možná zestárl až příliš rychle. Ze Sedmé pečeti je cítit ta pravá mrazivá atmosféra, je naprosto bravurně napsaná a po vizuální stránce vztahující. Velmi těžko se rozebírá její veškerý kontext, což ve finále může být pro spoustu lidí u jejího sledování ten pravý smrťák, v případě úspěchu ale divák skutečně uvidí jeden z nejvýraznějších filmových zážitků všech dob a pochopí proč je Bergman dodnes tak ceněným filmařským jménem. Naprosto po právu! (03.10.2020)

Vynikajúca filmárčina, skvelý námet i záver. Bohužiaľ je to film, ktorý vďaka tomu, že ho kvôli jeho sláve "videl každý", prispel k tomu, že vrcholný stredovek sa stále bežne chápe ako "doba temna". Vôbec tomu tak nebolo, v kláštoroch sa ostošesť prepisovali najrôznejšie rukopisy. A upaľovanie bosoriek? To je špecialita "humanistickej" renesancie, najväčšia hystéria okolo diabla, bosoriek a temných síl vrcholila v čase od polovice 16. do polovice 17. storočia (a ľudia zo severnej Moravy dobre vedia, že to "najlepšie" malo ešte len prísť). Vo filme je tiež viacero viet, ktoré by stredoveký človek jakživ nepovedal, pritom je zjavné, že Bergmanovi išlo o výrazne realistický pohľad na dobu (i keď samozrejme používa svoje metafory a alegórie). Napr. rozhovor o "strašení ľudí" freskou s motívom tanca smrti je nezmyselný, vtedajší človek z takých vecí strach nemal (bežne videl práchnivé mŕtvoly na cestách, napokon to ukazuje aj Siedma pečať), bral to ako racionálnu výzvu k usporiadaniu svojich pozemských záležitostí. Ľudská mentalita sa síce nemení, výrazne sa však v priebehu stáročí mení pohľad na svet (čo sú dve rozdielne veci). Napriek všestranným kvalitám ma Bergmanov kodifikovaný magnum opus vcelku neoslovil tak, ako iné jeho filmy, takže s hodnotením idem mierne dole, aby vynikli jeho skutočné superdiela. (07.07.2018)

Mé první setkání s Bergmanem a opět se potvrdilo, že mít někdy předsudky je zcela zbytečné. FANTASTICKÉ dílo ( nejen )o hledání SMYSLU ŽIVOTA a BOHA. Pro středověkého rytíře Antonia Blocka ( v podání vynikajícího M. von Sydowa ) si přichází smrt v podobě Bengta Ekerota. Block si na smrti vymůže poslední partii šachů a hraje o " vše " , o čas a svůj život. Obrací se s pomocí na boha, ten mu ale stále neodpovídá... Nakonec se vnitřně smiřuje se skutečností, že " není úniku " , ale prodloužením partie " alespoň " zachraňuje životy komedianta a jeho ženy s malým děckem. Snímek, který klade spousty otázek a zdaleka né na všechny dostává člověk odpovědi. Vše je ale podáno tak neskutečně SILNÝM ZPŮSOBEM ( každá jednotlivá scéna sama o sobě je neskutečně silná ), až se člověku tají DECH. Snímek, který je určitě pro jeho " dostatečné vstřebání " vidět vícekrát, což v mém případě jistě nastane, stejně jako dám určitě ještě šanci dalším Bergmanovým snímkům. Podobný snímek: Poslední pokušení krista (16.10.2009)

Proč by klasika klasik měla být nudná? Přes to, že se toho příliš neuděje, z každého záběru sálá mocná síla, síla touhy po odpovědích, o kterých si nejsme jisti zda nám jejich znalost poskytne blaženost nebo věčné trýznění. Jak se Bergmanovi podařilo pomocí křesťanských rekvizit, strachu a chaosu vybudovat takový pocit vnitřního smíření a "uzavření kruhu", jaký jsem poznal jen u zenových koanů, to mi zůstává záhadou. Nezbývá mi než říct: "Bravo, Mistře," a těšit se z toho, že takovéto dílo bude žít navždy. (29.12.2005)