Sanitka

Méně pokrytecké korektnosti a více obhroublé upřímnosti, nežli je v dnešní tuzemské seriálové tvorbě obvyklé. A co se předhazované podbízivosti režimu týká - autoři zašli přesně tak daleko, jak ... nebo spíš kam až dojít mohli - v podmínkách reálného socialismu, který umožňoval pouze kritiku konstruktivní. A pokud to snad někomu nestačí ... je to jeho problém, ne můj. Každá mince má dvě strany - a VŽDYCKY, za jakéhokoli režimu, je autor limitován prostředím, ve kterém tvoří ... jen mantinely jsou rozmístěny v odlišných vzdálenostech od aktuálně preferované linie. Myslím, že už staří kronikáři by mohli vyprávět. Ale abych se vrátila k věci: Škoda, že v posledních dílech je koncepce příběhu poněkud nesoustředěná až rozvolněná, jakoby chvílemi ztrácela ze zřetele směr i cíl, takže některé scénky jsou neúměrně natahované a ústřední zápletce pak nezbývá čas, aby se v určeném časovém limitu mohla dobrat k uspokojivému rozpletení zamotaných osudů svých hrdinů. Možná je to trochu dané tím, že v rovině osobních vztahů Jiří Hubač na Jaroslava Dietla (a jeho "Nemocnici na kraji města") prostě neměl. I tak se jedná o nadprůměrný počin, který by rozhodně neměl upadnout v zapomnění ... 3,5* (11.08.2016)

TV/// Obsazení 10/10 Děj 7/10 Hudba 8/10 Prostředí 8/10/// +herci, hudba, prostředí -občas děj a postavy/// Z nostalgie bych musel dát za pět, ale je pravdou, že si z prvního zhlédnutí pamatuji především hudební znělku, která je to nejlepší na celém seriálu. V dnešní době asi po 15ti letech od prvního zhlédnutí se na děj seriálu a na celý seriál dívám úplně jinak. Občas mě unikal smysl některých dialogů a především chování některých postav (hlavní postavy především). Rovněž některé epizody pro mě byli příliš o ničem. Jsou tu však i zajímavé momenty dány především zajímavým prostředím. Tehdy to uchvátilo (nemocniční prostředí) a ani v současné době mi to nepřišlo špatné. Zajímavé bylo taky sledovat jak si tehdy museli poradit se záchranou pacientů. Také jak tehdy u nás fungovalo zdravotnictví a spousta dalších detailů: například auta, domy, technika a především pak herci. Ty jsem si užíval nejvíc. Spousta známých tváří a jmen. Nejvíc mě zaujal Josef Vinklář, ale samozřejmě i spousta dalších. Na závěr musím pochválit závěrečné titulky. Vždy jiné v závislosti na hercích v dané epizodě. A stejně tak vyzdvihnout závěrečnou epizodu, která i po letech má spád./// Celkem 80%/// (12.07.2011)

Já bych to zvedal, rval hodnocení nahoru, podržel jej jako Atlas zemegulu, ale příšernost, kterou ztvárnil nešťastník se jménem Juřička, ta děsivá postava, onen kulturista amatér, hyperufňukaný koňofil a všeobecně vzato nesnesitelný idiot, mi to nedovolí. Jo a ještě mě drtil ten zmatený a poněkud impulsivní pán, co hrál Jardovi Hajzlíkovi fotra. Jméno se mi hledat nechce, pouze přiznávám, že mít toto za otce, dobrovolně se hned po narození běžím přeměnit v humus. Ovšem hudba k seriálu patří mezi nejlepší počiny, které jsem měl v tomto ohledu tu smůlu vyslechnout. Sám seriál se snažil udržet politickou angažovanost v rozumných mantinelech, pročež i dnes může svobodně bloumat po televizních kanálech, aniž by se mi otevírala kunda v kapse. Nebo jak se to říká.....kudla v kase. Tak nějak. ---- Ále, za desátý díl čtvrtá. Zase mám knedlík v krku. Jsem prostě holka, no. (22.12.2012)

Nebylo to poplatné době, a je to pořád mnohem lepší, než dnešní české seriály s nemocniční tematikou. Hanzlík a spol. jsou kvalitní herci a Jiří Adamec tehdy hýřil poměrně nápaditou režií a jeho zvolený styl byl chytlavý. Smysl pro rytmus, cit a gradaci scén mu rozhodně nechyběl. Měl tehdy talent, ale postupem času ho rozmělnil v prasárnách na Nově. 60% (19.03.2009)

Schematismem vonící a dost často papírem a frází šustící seriál patřil k těm, které si normalizační moc objednala na míru. Je nesporně odstrašujícím až odpuzujícím příkladem schematismu a machy, na níž se nejvíc podepsala evidentně cenzura. Z druhé strany - což nemá být obhajobou, ale pouhou konstatací - je nutné vyzvednout velmi dobrý Hanzlíkův výkon a na srovnatelné úrovni se pohybující Bartoškovu kreaci. Ani cenzuře se totiž nepodařio zcela potlačit kvalitní televizní řemeslo (režie, dnes často novákovská, v tomto případě nepřekážela) a tím byl vlastně zvýrazněn základní předstih i tohoto sotva průměrného stáleještě díla oproti současné tvorbě. Srovnávat s předlistopadem totiž neznamená upadat do komunistické nostalgie; naopak je to velmi často červené světlo poslední výstrahy pro soudobou srovnatelnou televizní, ale i filmovou tvorbu naší současnosti. (05.01.2008)