Sanitka

Proslavená ústřední melodie a co navíc? Podobné seriály ve mě vyvolávají kus nostalgie a z dnešního pohledu jde v podstatě o nehodnotitelný kousek. Vždyť jak se může dnešní divák dívat na socialisticky laděnou oslavu obyčejných lidí z ambulancí, když viděl Chicago Hope, ER, včetně všech rozdílných postupů (střih, pomalejší tempo, dialogy a hlavní motivy)? S úctou k dnům minulým, ale vědomím současného stavu televizní zábavy. (06.02.2005)

Nebýt Jandery mladšího v podání Tomáše Juřičky a určité nevyhnutelné poplatnosti době (která ale byla charakteristická pro většinu tehdejších seriálů, včetně tolik opěvované Nemocnice na kraji města) dal bych bez váhání plný počet. Obzvlášť díly s Mádrovým nebo Skalkovým loučením patří k těm, na které koukám moc rád. Byť je to loučení rozdílné, z obojího přímo sálá smutek a nostalgie. Prostě něco, o co v dnešní seriálové tvorbě ani nezavadíte. Seriál má jedinečnou atmosféru a vyznívá nesmírně depresivně, mohou za to kromě nemilosrdné lékařské tematiky také režie a hudba. Plus samozřejmě scénář z ruky Jiřího Hubače, který odvedl skvělou práci a dokázal postavám vtisknout zajímavé a především lidské charaktery. V roli ředitele záchranné služby exceluje Josef Vinklář. Pokračování nikdy nemělo vzniknout… (31.08.2013)

Jako celek depresívní a pesimistické. Jako televizní podívaná dobré. Nemám nic proti Jaromíru Hanzlíkovi, ovšem v celkem jedenácti hodinách tady dostává až moc velký prostor, v němž se nezřídka potácí jako příšerně unavený a ospalý (páč ho furt někdo budí ve službě, po službě, před službou atd.). Má to spoustu zdlouhavých scén a nudných dialogů, což ovšem vyvažují výborné dramatické momenty. Mezi ty nejsilnější patří letecká katastrofa v posledním díle a úmrtí doktora Skalky (Jiří Bartoška) v předposledním. Ostatně, Skalkovy glosy a citáty klasiků dávají najevo, že scénárista je vzdělanec. Krásnou konfrontaci mezi životem ve městě a na venkově představuje zemitý otec v podání Josefa Karlíka, jednu z prvních větších příležitostí tu dostala i Zlata Adamovská, po celý seriál zoufale svádící boj o svého druhého muže a se svým prvním mužem (tím prvním je nakopnutíhodný Karel Heřmánek). Bitvu o druhého muže svádí s Evou Hudečkovou, kterou jsem tady kdysi viděl poprvé a od té doby ji nemám rád. Výborně zahraná role, postava ovšem napřesdržku. A dodneška nechápu, jak se sem mohla propašovat postava emigranta doktora Mádra (Petr Kostka), která přitom nevyznívá nijak negativně. Povedenou kreaci rozšafného šoféra Fandy tady podal Pavel Zedníček, stejně tak Petr Nárožný jako garážmistr Pudil nebo dispečerka Simona Stašová. A závěrem, píseň Můj čas se vážně povedla. (08.07.2012)

Podle mě nejlepší československý seriál vysílaný za totality. Sanitka rozhodně není nějaký socialistický výmysl, jak mnozí tvrdí, ale je to velice silný a nesmírně kvalitní příběh z dílny mistra české scenáristiky Jiřího Hubače. Ano, poplatnost době zde je. Ale vadí to? A přívlastek "socialistická Ordinace?" Ani náhodou! Jaromír Hanzlík jako doktor Jandera je jednou z mých nejoblíbenějších seriálových postav vůbec. Absolutní legendou je pro mě pak postava doktora Skalky v podání Jiřího Bartošky. Moc se mi líbil i hrdina Petra Kostky, doktor Mádr, jenž se v sedmém díle rozhodne emigrovat (scéna jeho emigrace je jednou z mých nejoblíbenějších). Navíc je tu parta výjimečných herců i v malých rolích: Josef Vinklář (ředitel), Pavel Zedníček, Petr Nárožný (pudil). Sanitka je legendární seriál a vždycky se na ní rád podívám. Moje nejoblíbenější díly jsou 3. 7. a 10. (05.03.2017)

Schematismem vonící a dost často papírem a frází šustící seriál patřil k těm, které si normalizační moc objednala na míru. Je nesporně odstrašujícím až odpuzujícím příkladem schematismu a machy, na níž se nejvíc podepsala evidentně cenzura. Z druhé strany - což nemá být obhajobou, ale pouhou konstatací - je nutné vyzvednout velmi dobrý Hanzlíkův výkon a na srovnatelné úrovni se pohybující Bartoškovu kreaci. Ani cenzuře se totiž nepodařio zcela potlačit kvalitní televizní řemeslo (režie, dnes často novákovská, v tomto případě nepřekážela) a tím byl vlastně zvýrazněn základní předstih i tohoto sotva průměrného stáleještě díla oproti současné tvorbě. Srovnávat s předlistopadem totiž neznamená upadat do komunistické nostalgie; naopak je to velmi často červené světlo poslední výstrahy pro soudobou srovnatelnou televizní, ale i filmovou tvorbu naší současnosti. (05.01.2008)