Lesné jahody

"Jaká je ženská nectnost?" "Plakat, rodit děti a pomlouvat bližní."                                                                                     Opět sonda do lidských vztahů. Stařičký ovdovělý profesor žije se svou starou hospodyní. Během let mezi nimi vzniklo pouto púodobné tomu manželskému. On si bez její pmoci nedokáže svůj život představit, ale vždycky si postaví hlavu a udělá věci po svém. Ona sice na oko brblá, ale vždycky ví,co on potřebuje a poskytuje mu bezchybný servis. Je zásadový, snaží se oprpstit od vnějších problémů, ale tím přidělává probémysvým nejbližším. Cesta se snachou na promoci odhaluje jeho nitro, vrací se ve vzpomínkách do minulosti. (06.09.2014)

Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy sledovat Bergmanův road movie. Cestovní film, chce-li ho člověk natočit dobře, není primárně o zábavě na cestě, ale o proměně, kterou cesta způsobuje. V tomhle ohledu jsou Lesní jahody dobrou žánrovkou hned ve třech ohledech. Jednak se cestuje fyzicky v autě z místa A do místa B, jednak se cestuje časem v profesorových vzpomínkách a v neposlední řadě je tu ještě cesta ve smyslu průzkumu nitra. Sny, které se Isakovi zdají, jsou vlastně putování za správným nahlédnutím sebe sama. Proměna, která se těmito třemi stezičkami uskutečňuje, dopadá jak na profesora, tak na jeho snachu. Marianne se pokouší zjistit, jestli si nechá, nebo nenechá své dítě a Isak se musí podívat do zrcadla, aby viděl, že přese všechny znalosti, které za život nastřádal, se nestal moudřejším a lidštějším (ba naopak). Bergman nechává konec záměrně otevřený. Není tu žádná jistota, jestli se Marianne a Isak rozhodnou správně, ale jsou tu známky toho, že ona cesta autem je poznamenala, něco v nich změnila. A jak řekl Sartre: "Nejsme to, čím jsme. Jsme to čím nejsme." Nedefinuje nás úhrn toho, co jsme zažili - máme svobodnou vůli nechat se vláčet osudem, ale také vůli vymanit se a začít určovat svůj další osud sami. (18.01.2021)

Bergmanovy Lesní jahody mě zklamaly. Na film jsem se díval v klidu, sám, večer, v dobrém rozpoložení, ale stejně se ve mně neobjevila žádná významnější duchovní rezonance. Hlavní postava pro mě přestala být poměrně brzy zajímavá, stejně jako některé vzpomínky ( chata u vody ). Důležité životní otázky a bilancování v první polovině do filmu téměř vůbec nepronikají a pokud ano, nechávají mě chladnými. Sedmá pečeť byla skvostnou úvahou o bohu, smrti, ale zároveň oslavou života a byla obydlena atraktivními vedlejšími postavami s brilantně napsanými dialogy. A všechno to bylo nenásilně a srozumitelně naservírováno. Vedlejší postavy v Lesních jahodách zajímavé nejsou a vzpomínky starého muže často taky ne. Ke konci film nabere určitou sílu, ale zkažený dojem příliš nevylepší, jak už jsem psal, chybí tomu ta duchovní rezonance. A taky trochu života. Narozdíl od Pečeti ( když si jen vzpomenu na zbrojnoše Jönse ). Hned po skončení filmu jsem si pustil část Sedmé pečeti ( přece jen jsem byl na pochybách, jestli jsem nebyl ve špatném rozpoložení ) a hned jsem cítil mrazení v zádech, takže problém je vážně ve filmu, ne ve mně. No, uvidíme, časem si to pustím znova... (10.11.2005)

Zteřelý exemplář auteurského filmu se vším všudy. Je tady silný autobiografický rozměr: Bergman dostal inspiraci poté, co se mu zdál sen, a Sjöström si zahrál roli, která do značné míry připomínala jeho vlastní osobní / profesionální pozici. Navíc sny jako takové jsou základem psychoanalýzy, která z nich významně čerpá. Lesní jahody jsou sice bez zaváhání natočené, ale jinak z dnešního pohledu téměř neživotné, zakonzervované v čase a přímo odkazující na teoretické přístupy, které jsou dnes již překonané, nebo v lepším případě marginalizované. Tohle pro mě není klasika, která by dokázala být věčná a věčně platná, ale naopak dílo, které ustrnulo v čase, dnes již nepřekvapivé a staromilecké. (07.11.2013)

Zvláštní, ale myšlenkově velmi bohatý film. Lesní jahody jsou o ohlížení se starého muže za svým dosavadním životem (pohledem do minulosti, vzpomínek), přemítáním nad samotou, resp. částečné izolaci od lidí okolo a zároveň o konfrontaci s mládím. Děje se tak formou nanejvýš zajímavých (polo) snů, z nichž mě nejvíce zaujala úvodní snová surrealistická sekvence, na kterou pak už film nenavázal, což je trošku škoda. Na druhou stranu je tu přítomný i humor v úsměvných slovních výměnách hlavní postavy se svou hospodyní. Věřím, že časem, tedy až budu starší, docením film ještě o něco více, protože nejspíš ne všechny myšlenky u mě dopadly na úrodnou půdu, takhle jsou to však prozatím slabší 4*. (06.11.2013)