Ďábel

Nových výrazných filmů je v kině jako šafránu, Netflixu ale aktuální situace nebrání v tom aby (alespoň prozatím) nadále chrlil své originální filmy, které se stihli realizovat ještě před pandemií. Tím nejnovějším je thriller Ďábel/Devil All The Time od režiséra Antonia Campose, který sepsal scénář se svým bratrem Paulem Camposem dle knihy Donalda Ray Pollocka a do hlavních rolích zvládl získat herce jako Tom Holland, Robert Pattinson, Sebastian Stan nebo Bill Skarsgård. Minimálně po herecké stránce tedy zajímavý projekt, bohužel se ale zároveň nedá říct, že by odpovědí byl parádní thriller s geniální atmosférou, který by měl vlastně zaujmout i víc než jen parádními hereckými výkony. I ty ale možná ve finále stačí. ´Ďábel má opravdu štěstí ve svém silném hereckém obsazení- Tom Holland dokazuje, že mu vážnější poloha nedělá problém a dokazuje, že rozhodně není zaškatulkován pouze jako Spider-Man. Hollandovi vážnější a drsnější charakter nedělá problém a jako protagonista je naprosto schopen celý film utáhnout. Výborný je i Bill Skarsgård, jehož charakter se po ukončení 2. světové války snaží vést normální život a stranit se násilí, své démony ale nezapře. i Skarsgård tak dokazuje, že nutně nemusí být do konce své herecké kariéry zaškatulkován pouze jako Pennywise a snad se podobných zajímavých rolí se zároveň větším prostorem bude v dohledné době dočkávat víc a víc. Herecky dokonalé trio doplňuje Robert Pattinson, který opět sází na to, že hraje komplexní a zajímavý charakter skrz velmi zajímavé herecké podání a především zajímavý a zvláštní akcent. I tady si tak obhajuje titul jednoho z nejzajímavějších herců současnosti, jehož herecký vývoj se rozhodně vyplatí sledovat a čím dál tím častěji se mu daří vystupovat ze stínu Edwarda Cullena. I zbytek hereckého obsazení je poté bravurně zvolen a je ve svých rolích minimálně vždy fajn- Je tu Sebastian Stan, který má šanci pochybovačům ukázat, že v sobě přece jen něco má, Riley Keough a Jason Clarke jako dvojice šílených sériových vrahů nebo také, Mia Wasikowska, Harry Melling či vycházející Eliza Scanlen, která se po seriálu Ostré předměty, Malých ženách a Než přijde léto čím dál tím více vybarvuje jako nenápadný zajímavý herecký objev, který by ještě mohl časem něco potencionálně velmi zajímavého předvést. No a krom herců je tu pak ten zbytek. Jako většinou platí, že jsem knižní předlohu nečetl, nějak ale sázím na to, že Pollock v knižní předloze zvládl každou postavu lépe rozpracovat a především je v knize větší šance se více dostat do jejich duší a pochopit jejich motivace. Ve filmovém zpracování je tohle o poznání těžší a především vlastně i dost vysoce nemožné. Máte tu zkorumpovaného policistu, dva sériové vrahy a zlé faráře. A to je vlastně veškerá jejich motivace- proč jsou zkorumpování? Prostě jsou. Proč zabíjejí? Prostě zabíjejí. Proč jsou ti faráři zlí? Prostě jsou. Jasně, rozkreslení postav není vždy povinností, zrovna v tomhle případě ale víceméně je, protože se tenhle film snaží především o to jít do nitra několika postavám. Jenomže krom protagonisty a jeho otce to vlastně téměř nejde. A je to škoda. Campos nemá problém s tím vystavět atmosféru, vyvolat nepříjemné pocity ve chvílích, kdy je to očividně záměr a především i víceméně dobře pracuje se svými zcela očividnými motivy. Jenomže poté dojde k závěru, který vlastně tak trochu kydá špatné světlo na vše předtím a především zde existuje nějaké dramaturgické rozhodnutí o tom, že má tento film vypravěče a bohužel je to ten případ kdy jeho start vyprávění spíše vyrušuje z děje. Ani kdovíjak vizuálně pěkný Ďábel není a nahrává tak komentářům o tom, že většina Netflix filmů vypadá tak trochu televizně. Není to Netflix originální film, který by svým vizuálním pojetím vynikal třeba jako Manželská historie nebo Roma a kdovíjak tak nestrhne ani po této stránce. Ďábel není tím filmem, který by v rámci Netflix tvorby vynikl a velmi pravděpodobně rychle upadne v zapomnění, protože krom velmi dobrých až naprosto famózních hereckých výkonů fakt kdovíjak zajímavý není. Pokud někdo čekal thriller roku tak se snad ještě více mýlit nemohl. Na to je totiž Ďábel až příliš nepřekvapivý, nezajímavý a dost možná jde paradoxně až příliš na jistotu. Po filmařské stránce rozhodně solidní řemeslo, chybí mu ale cokoliv co by z něj mohlo udělat něco víc a především film, který by si měl divák pamatovat byť jen den poté co ho viděl. Minimálně za kazatelského Pattinsona to ale vidět asi fakt stojí..... (16.09.2020) (menej) (viac)

Prvotřídně zvládnuté řemeslo, které se umně pokouší zvládnout balancování v rámci obrazového přístupnosti, spoléhá na prostorově výrazné rámování a vyloženě staví na tlumeném osvětlení, které vyzařuje černotu podobnou, jakou lze najít i v duši popisované společnosti. Antonio Campos se vizuální stránce filmu opravdu snaží vtisknout svůj specifický rukopis a scény inscenuje s vynalézavostí a potřebnou efektivitou. Období 50. a 60. let v prostředí, kde se tře bída s nouzí a hrdinové často hledají únik v modlitbách, vypadá v jeho podání skutečně přesvědčivě a samo o sobě buduje atmosféru, jejímž působením je divák soustavně připravován na všudypřítomné číhající zlo. A do toho dobře pasuje také dobový soundtrack, který ze světa filmu přehnaně nevystupuje, nýbrž vždy příjemně dotváří jeho auru. Zároveň s tím se však vypráví celkem komplexní příběh s mnoha postavami, jejichž osudy se zákonitě musejí protnout a protínají se vlastně v celém průběhu. A jakkoli je samotný děj velmi zajímavý a na jednotlivé konflikty poměrně hutný, jeho vývoj nemá úplně odzbrojující účinek a působí místy příliš strojeně a doslovně. Přítomen je vševědoucí vypravěč, který má možná vyjadřovat boží nezúčastněnou perspektivu, ale jeho funkční úloha se vyčerpá brzy po úvodním nastolení děje a postav. Dále se už jen pravidelně střídá mezi několika hlavními liniemi, které se v závěrečném aktu zcela stmelují, a hlavně prostřední části, kdy je definitivně ustaven hlavní hrdina, schází dominantní vypravěčský směr a impulz - jakoby se záměrně přešlapovalo na místě, aby divák mohl nasávat myšlenkové rozměry dosud načrtnutého - ale problémem v tomto směru je, že na evokované existenciální výšiny je snímek opravdu příliš jednoduchý a interpretačně mdlý. Karty jsou v polovině jasně rozdány, sympatie musí směřovat k hlavní postavě, potenciálně rozporuplné charaktery nemají dost prostoru k ovlivnění děje (opět přitažlivá mrška Keough), popřípadě postrádají lepší prokreslení (šerif Sebastian Stan), a ty zlé jsou rovněž jednostranně špatné. A jakkoli oceňuji nezkrášlené zpochybňování víry v Boha coby prostředku k naplnění a dosažení vnitřního míru, pro větší katarzi mi v závěru chyběly důslednější morální argumenty, které by vnesly méně univerzální konflikt a dilema do jednotlivých zvratů, často vzešlých ze zažitých či získaných přesvědčení postav.___ Ďábel ale navzdory všem slabinám rozhodně funguje jako působivá skládačka plná zajímavých obrazů a postav, které možná schází jakýkoli skutečný přesah a vlastně i více ryzí lidskosti (s výjimkou nějakých dvou hlášek úplně absentuje humor a jede se jen v černotě), ale zachovává si chvályhodný punc atmosférické prolínačky, jejíž dobovost není jen na efekt a logický sled i syžetové uspořádání událostí dává smysl a udržuje diváckou pozornost, snad s výjimkou oné hlušší prostřední části, na slušně vysokých obrátkách. Vedle všech tupých akčních filmů a romantických slaďáren na Netflixu tenhle výlet do buranské světové metropole určitě příjemně vyčnívá a minimálně slušně navnadí na knižní předlohu, která jistě napravuje psychologické i argumentačně tendenční rezervy filmu. 70% (19.09.2020) (menej) (viac)