Letní sen

Mému hodnocení určitě ubírá kontext dalších B. filmů. Letní Sen již obsahuje prvky, které se v B. tvorbě dále rozvíjí a variují, zde je jakási jejich čistá, nekomplikovaná podoba. Tím pádem na mě snímek působil trochu utlumeně až předvídatelně. Přesto je zde pár pasáží, které převáží můj prchavý dojem ze snímku - umírající paní domácí jako sama smrt hrající šachy, intenzivní scéna předtuchy noc před nehodou a do ní vložený kreslený filmeček. A také hlavní představitelka, která výborně ztvárňuje nepřístupnou ženu pod maskou, kterou získává kvůli kariéře baletky a roztouženou dívku, která mnohdy připomene nezkrotnou Moniku z budoucího snímku. A k tomu ještě její proměna po zažité zkušenosti. Její výkon je tak dostatečně plastický. Škoda jen, že samotný příběh příliš vděčných a silných momentů nenabízí. (10.03.2010)

Tento raný Begmanův snímek v podstatě předznamenává následný vývoj umělcovi kariéry. Od nadýchaných obláčků, mladičkých milenců, chundelatých psů a výletů na loďkách se divák spolu s postavami přesouvá k počátku pochyb, uvědomění si smrtelnosti, přes pocity „nesmyslu“ bytí až k smutku, depresím a výčitkám. Avšak kromě této zajímavosti se musím přiznat, že mě Letní sen příliš nezaujal. Ač nemám nic proti radosti ze života (ani proti obláčkům, milencům, psům a loďkám), jež jsou z dvou třetin náplní snímku, ta naivita mi přišla v konečném důsledku poněkud příliš naivní. Například z hlavních hrdinů čiší taková přehršel mladistvého elánu, zápalu a bezstarostnosti, že to skoro působí dojmem, jakoby se jednalo o třináctileté děti, nikoliv o dospělé jedince. Na druhou stranu i poslední „vážná“ třetina postrádá do jisté míry na uvěřitelnosti a na rozdíl od Begmanových šedesátkových opusů zde absentuje výraznější otisk autorovi osobní zkušenosti. Jinými slovy, tam, kde například v Personě či Hodině vlků na člověka doslova padá zoufalství, drtí ho sugestivní obraznost a všudypřítomná bezvýchodnost a divák tím pádem získává dojem, že podobné filmy by snad ani nešlo natočit v normálním rozpoložení (tudíž jsou nutně odrazem tvůrcovi „rozedrané“ duše), Letní sen působí v obou polohách (ať v té pozitivní tak té „temné“) nesmělým a nepříliš dotaženým dojmem. Radost postrádá přirozenost/správnou míru spontánnosti a smutku zas chybí určitý druh vážnosti/pietnosti. Tento dojem „nevyzrálosti“ posiluje i herečka v hlavní roli, která oproti (úžasným) Bergmanovým dvorním dámám (Ullmannové, Anderssonové či Thulinové) neoplývá až tak výrazným talentem či osobitostí. (17.09.2017)

Život jako roční období. Rozjařené mládí plné energie a nadšení ze života samotného. To je ono jaro a léto, kdy se nic nezdá nemožné, skoro každá chvíle je spontánní...člověk může milovat a být milován, stačí roztáhnout ruce a s úsměvem letět. Poté ale přijde sychravý podzim a následně mrazivá zima, jež připomene krutou realitu života plného marnosti, vše je najednou pouze chladné...tak chladné, že ani Bůh, určité synonymum lásky, už nemá v našem srdci místo. Bergmanova klasika, tentokrát obohacená skvělými baletními scénami, opět plná výborných monologů a celkového zpracování, které ve své době zřejmě nemělo konkurenci. (16.04.2022)

Moje třetí setkání s Bergmanem opět dopadlo velmi dobře. Letní sen má 2 linie, romantickou a dramatickou. Co se týče té první, tak mezi mileneckou dvojicí to příjemně jiskří, hezky se na ni kouká, ale divák si zároveň uvědomuje, že tento vztah zřejmě nebude fungovat navěky. A dramatická rovina, která zasahuje i do letní lásky, zase publikum nutí k zamyšlení, vcítění se do duševně nevyrovnané hlavní hrdinky, pochopení jejího smutku, nálady, bolesti a na řadu přijde i přemítání nad rozporem mezi osobním a profesním životem umělce. Zajímavá je také postava zvrhlého ale zároveň velmi pragmatického strýčka. Nesedl mi asi jenom konec a sem tam nějaké místo, kdy jsem zrovna nedokázal Marii tak úplně pochopit, celkově hodnotím solidními 4*. (02.10.2013)

I velikán kdysi, dříve, než se stávaá a posléze stane velikánem, musel nějak a něčím začínat. Na Bergmanovi imponuje mj. i to, že také z jeho skromných začátků - lze to konstatovat s dostatečnou znalostí jeho dalšího vývoje - vidíme a cítíme silnou, mimořádně rychle vyzrávající uměleckou osobnost, která nebojácně zakomponovovává základní znaky své budoucí neopakovatelné poetiky do navenek konvenčního, poněkud sladkobolnéhp příběhu nešťastné lásky. Harriet Nilssonová, herecky geniální, žensky atraktivní, zahajuje dlouhu řadu bergmanovských ženských hrdinek, nazíraných neméně tragickým vlastním Bergmanovým životním příběhem - Nilssonová je původní zdrojnicí Thulinových, Anderssonových a zejména Ullmannových. Tragika zmařené lásky je již zde tragikou životního pocitu vůbec. Proslulá severská ponurost, opak jasných letních severoevropských nocí, pro něž je v jejich světě dánská strohost nespoutatelným skandinávským jižním temperamentem, zaslouženě nachází v LETNÍM SNU dalšího ze svých velkých, světově proslulých protagonistů. (20.02.2011)