Úsmevy letnej noci

Výtečná konverzačka s mnoha skvělými postavami (bavil mě hlavně důstojník Jarl Kulle a Harriet Andersson, které tady sex doslova kouká z očí :) Nejvíc mi na tom filmu imponovalo, jak je na rozdíl od mnoha podobných konverzačních komedií s nádechem ironie prost jakékoliv nabubřelosti a umělosti, což mě vždy dokáže znechutit. Naopak na mě Úsměvy působily velmi upřímně a dotaženě, a to na všech úrovních. Navíc to celou dobu pěkně šlape, žádné výrazně hluché místa. Příjemné překvapení - v kontextu daného žánru, nikoli Bergmanova díla, lehce nadhodnotím. (22.10.2013)

Má to několik velmi zajímavých scén, brilatních dialogů, výborně napsaných a ještě lépe zahraných postav (služka, herečka), ale polsepované do jednoho celku z toho pořád vychází jen příjemná, lehká a úsměvná komedie. Není to špatné, ale není to také nic výjimečného. Kromě jedné věci, samozřejmě, a tou je naprosto dokonalá Eva Dahlbeck. (07.07.2012)

Kdyby mi před tímto filmem někdo tvrdil, že Bergman mimo jiné natočil kvalitní komedii, podezříval bych ho z ironie. Teď už však vím, že to režisér opravdu zvládl! Sice mi chvíli trvalo, než jsem se na humor Úsměvů dokázal plně naladit, ale pak jsem si ho užíval a opravdu se bavil. Není to komedie postavená na hláškách (utkvěla mi v paměti jenom jedna jediná), staví na spoustě groteskních a komických situacích (kterým nechybí nadhled), z nichž vás některé upřímně rozesmějí, u jiných se alespoň musíte usmívat. Člověka baví i postavy, nejvíc se mi asi do paměti vryla služebná Petra v podání Harriet Andersson, která svým sex-appealem, živelností a komediálním umem čněla nad ostatní, a to hrála vedlejší roli. Intriky a pletichy, jako nutné pozadí, mě bavily, ale jen do té doby, než začalo „kouzlení“, pak nějak humor začal postupně upadat (s čestnou výjimkou „ruské rulety“) a pousmál jsem se až nad závěrečnou hláškou. Každopádně hodnotím silnými 4*, milé překvapení. „Ale blázni si zajdou do kuchyně na kafe.“ (06.11.2013)

Dám tři jen z úcty k panu režisérovi. A k jeho nadšení pro divadlo a pro Shakespearovy komedie typu Mnoho povyku pro nic nebo onen Sen noci svatojánské. Jen mi přijde, že by tvůrce měl dělat raději to, k čemu už zjistil, že má určitě talent - u Shakespeara to byly lidské propletence vztahů a k tomu často břitké dialogy, Bergman je pevný v psychologických sondách. Tady u tohoto tématu se moc psychologie rozehrát nedalo, a navíc to celé lavíruje mezi parodií, komedií, těmi psychologickými snahami, pandánem... a není to ani jedno. Třeba scéna, kdy si před divadlem jdou schrupnout, už už to vypadá na milostnou scénu - neskutečně dlouho protahovanou předehru na milostnou scénu, abych byl přesný - a on řekne to své Desirée, přišlo mi to prostě nechtěně směšné. Absolutně tu chybí cit pro načasování. Shodou okolností jsem rozkoukal Bergmanovu televizní adaptaci divadla, Herr Sleeman kommer, a vidím tam podobné problémy. Přijde mi, že Bergman divadlo miloval, ale sám moc neuměl. Je v tom přehnaně patetický, chybí mu smysl pro proporce. Jako tenhle film jistě stojí za to vidět, ale zkrátka, při znalosti nejen Shakespearových děl, je to prostě slabší odvar, pokus o svou verzi mistrovského díla. Podobně, jako Truffaut chtěl vzdát poctu Hitchcockovi filmem Konečně neděle, ale pořád je to jen slabší odvar, pokus o svou verzi mistrovského díla. (22.01.2021)

Jeden ze střípků Bergmanova cyklu letních komedií, kam můžeme řadit i LEKCE V LÁSCE, LÉTO S MONIKOU, ČEKAJÍCÍ ŽENY. Děj filmu je vystavěn na tradičním kontrastu mužského a ženského světa. Zároveň se úspěšně vyhýbá sociální kritice a satiře, pro kterou je zde prostor. Tradiční přístup romantických komedií založený na mezilidském citu a poblouznění láskou je zde pouze zdánlivý. Též chybí čistě záporné postavy. Filosofický základ je vystavěn na hledání existenciální podstaty v subjektivním světě, což připomíná Antonioniho dramata. Existenciální určení člověka je i u Bergmana častým leitmotivem. V tomto filmu se režisér jednoznačně kloní na stranu spontánního života a citu, naproti vypočítavému rozumu. Zároveň ukazuje, že tyto nemusí být nutně v protikladu. Nechává prožívat momentální štěstí a dává mu zdání věčného vítězství. Připouští možnost vzniku světa, ve kterém nikdo netrpí. Tímto přístupem dává Bergman filmu růžovou nálepku. Erotická rovina je bagatelizována, příp. ironizována a odsunuta na druhou kolej. Ve výsledku tak hrají ženy v příběhu dominantní roli. Naopak muži, kteří si ve filmu jsou svou dominantní rolí jisti, jsou zde nenápadně parodováni. Historické pozadí, ve kterém se příběh odehrává, nechává dobovým bontonem vykrystalizovat projevy citu a lásky v té nejčistší podobě, což nechává tušit Bergmanovu nostalgickou fascinaci dobami minulými. 75% (17.10.2011)