Listy mŕtveho

Po shlédnutí ruského, amerického a britského katastrofického filmu ze zhruba stejné doby stavím pořaďí takto: 1. Dopisy mrtvého muže 2 Vlákna 3. Den poté. Nechápu, že takové filmy s atmosférou, ze které mrazí nedokáže dnes nikdo natočit. V dnešních katastrofických filmech se musím koukat na to jak letadlo kličkuje mezi padajícími mrakodrapy a auto kličkuje mezi meteority, kterým se pochopitelně vyhne, i když silnice kolem je na padrť (film 2012). (30.11.2012)

Za čo sa tento nezvyčajný apokalyptický snímok vôbec nemusí hanbiť, sú výprava a dekorácie ( spomeniem ešte trikovo ´´kúzelne´´ zobrazenú atómovú skazu neznámeho mesta ). Jedným slovom geniálne. Rovnako sa podarilo navodiť stiesnenú a bezútešnú atmosféru, ale film je rozprávaný príliš pomaly a komorne, čo v konečnom dôsledku protirečí s dokonalou vizuálnou stránkou. Dielo nieje pre bežného konzumenta. (24.02.2013)

Filmy o tom, jak by vypadal svět po jaderné válce, to bylo vždycky moje. Ať už britská Threads nebo americký Den poté. Deprese, bezvýchodnost, totální apokalypsa. Zničený svět a v něm lidé, kteří se zoufale snaží přežít. Když tyhle (i s mrtvým mužem tři) filmy srovnáte, každý má něco do sebe. Threads jsou trochu televizní, ale zase jdou dobře po faktech a statistikách a nebojí se ukázat i dost ošklivé věci. Den poté je vyměklejší a jak je v USA zvykem, i víc příběhový. Sovětský film je určitě ze všech tří nejpůsobivější a má nejsilnější atmosféru. Dost mi uvízly obrazy zkázy, kdy se zničeným městem plouží postavy v kabátech a maskách, jež je chrání před spadem, a hledají něco k jídlu. Také podobně jako v Threads, i tady je zobrazena státní moc jako nelítostná. Pekelné jsou scény, kdy vojáci střílí do lidí, co jsou venku při zákazu vycházení, nebo doktor, který bez emocí odepíše skupinu malých sirotků, protože podle předpisů mohou do centrálního krytu jen děti zdravé a s oběma rodiči. Prostě obraz, scény, oblečení, hudba... to všechno je perfektní a maximálně působivé. Co už je horší - a proč jsem šel s hodnocením na 4* (a pro hafo lidí si myslím, že to bude i níž) - film se dost vleče, je v něm šílené množství filozofických monologů o tom, jak jsou lidé nepoučitelní a taky centrální příběh není až tak moc silný. Podle mne, kdyby se tam tolik nekecalo, divák by si tyhle věci stejně domyslel a fungovalo by to líp. Nicméně celkově je to povedená záležitost a rozhodně bylo osvěžující vidět film z Ruska, protože to je zkrátka úplně jiný styl, než filmy z GB nebo USA. PS: už jsme to psal u Dnu poté.... teorie nukleární zimy byla mezitím vyvrácena (06.04.2013)

Tento film režiséra Konstantina Lopušanského byl v naší distribuci uveden pod názvem Dopisy mrtvého muže. Je to produkt éry sovětské přestavby, kdy se uvolnily ideologické bariéry, ale zároveň bylo ještě dost peněz na pokračování filmové tvorby, takže polovina 80. let se v Sovětském svazu tak trochu podobá našim 60. letům. Lopušanskij byl spolupracovníkem Tarkovského a mimo jiné se podílel jako asistent režie na snímku Stalker. Tahle umělecká příbuznost se na Dopisech mrtvého se dá vystopovat. Výtvarně je to nesmírně zajímavý film, kdy záběry z postkatastrofického světa jsou snímány v barvě ponuré šedi, zatímco retrospektivy mají barevné tónování. Je to snímek s nesmírně pochmurnou atmosférou, který podle mého dokonale zobrazil svět po globálním jaderném konfliktu. Povrch planety je zcela neobyvatelný a zpustošený, v lépe či hůře vybavených krytech živoří zbytky populace, zatímco armádní vedení stále vydává příkazy jednotkám v podzemních pevnostech a obrněných transportérech. Lidé umírají po stovkách a po tisících na následky ozáření a strádání a ti přeživší ztrácejí ve jménu přežití jakoukoli morálku. Hlavní hrdina, vědec Larsen, obětuje svou šanci na záchranu ve prospěch skupinky dětí, které lékař z hlavního krytu neuznal za hodné záchrany. Po smrti starého muže přebírá psaní jeho deníku nejstarší dítě a celá dětská skupina se v plynových maskách a protiradiačním oděvu vydává zničenou krajinou hledat nový život. Nesmírně smutné, nesmírně emotivní. Obrázky zdevastovaného velkoměsta se mi vybavují zřetelně i po letech. Komorní, artová záležitost. Celkový dojem: 90 %. Za zmínku stojí depresivní hudba O. Messiaena a G. Faureho. Neskonale známější americký Den poté nesahá Dopisům mrtvého ani po pás... (10.01.2008)

Atmosfericky bezchybný film připomínající legendární počin Stalker, (ať už v knižní, filmové či herní podobě) který přetavuje jednoduchý příběh v umělecké dílo. Pro mě byl příběh moc jednotvárný a fádní a vychutnával jsem si jen postapokalyptickyou atmosféru zdecimovaných a vylidněných měst, která byla zobrazena vskutku brilantně. (13.04.2010)