Ako v zrkadle

Necelé dva dny, a přesto jako celý život. Bez mrknutí oka tu klasičtí i nárazoví bergmanovi herci sehrávají hru o naplnění lidských představ. Jsou lákavé, ale děsivé...zvrácené, málem incestní. Karin___zajatá ve svém těle a mysli bloumá kolem zdí, ve kterých hledá odpověď pro svou existenci. Raději nalézt neměla. Minus___talentovaný poeta toužící po pozornosti, ale také slabý chlapec ovládaný psychicky nemocnou sestrou. David___(ne)dobrovolný pokrytec, milující své bližní stejně, jako sebe a svou profesi...tíha na jeho srdci je proto velmi velká. Martin___oběť, snažící se pomáhat, pochopit, léčit...v jeho srdci svádí boj marnost s nadějí. Bergman opět vše rozbíjí na atomy, aby nakonec přispěchal s rychlým řešením. A proto můj plný počet odletě společně se závěrečnou helikoptérou. (17.05.2016)

Čriepky čistého šialenstva. Totálna duševná dezintegrácia, ktorú predvádza hlavná hrdinka, je jedným z najlepších zobrazení mentálnej poruchy na filmovom plátne. Tu sa aj dá veriť, že Boh v podobe pavúka vyšiel spoza tapety a pokúsil sa ju znásilniť. Pre mňa ale ešte fascinujúcejším elementom je nehasnúca láska jej manžela. Také niečo nie je ľahké. Hoci aj samotná láska sa podľa niektorých psychiatrov dá čiastočne charakterizovať ako duševná choroba, zamilovaní jedinci údajne vykazujú určité príznaky schizofrénie. Každopádne, ďalší ťažkotonážny psychologický film. A divadelná hra napísaná Minusom nemá chybu! (18.07.2017)

Kdyby se mě někdo zeptal ,,A co ten Bergman jako dělal za filmy?", asi bych ho odkázal k Jako v zrcadle. To je totiž rozhodně jeden z nejtypičtějších Ingmarových filmů, díky kterým přešlo do běžné filmové řeči přídavné jméno bergmanovský. Minimum postav, promluv, děje, naopak hodně mlčení a stínů, opuštěný ostrov, psychická porucha, zničené rodinné vztahy, pointa, po které lze jen vypnout televizi a mlčet. Mnozí nevydrží, ale kdo ano, odměnou mu bude silná katarze. U Bergmana totiž víc než u kohokoliv jiného platí, že se vyplatí počkat si. (02.03.2010)

Vrásky – meandry vyschlého pramene života odlitého do tváře druhého jako memento. Syster och bror. Dotter och fader. Fader och bror. Maka och make och sa vidare… Přelévání životů – genetická věčnost s uměleckou vložkou, smrtí. Smrt skutečnosti i fikce. Svět bez opor v kladech a záporech. Moře. Nevědomí. Přelud se jménem Bůh vstoupil do tapety. PS: Učím se švédsky, odpusťte. (02.01.2010)

"Člověk si utvoří kolem sebe magický kruh a vyloučí ze svého světa všechno, co se nehodí do jeho tajných her..." Jak trefné! Jestli na mě něco v tomto Bergmanovu filmu silně zapůsobilo a rezonovalo s dozvukem zneklidňujícího dilematu, zároveň v souznění se všemi postavami v kruhu problému, bylo to právě drama rozpoutané "hrou" pana spisovatele, jenž ke své nemocné dceři od jisté doby přistupoval primárně jako k objektu svého tvůrčího zájmu, zatímco její fyzická nemoc plynule procházela do dalších, zejména psychických obtíží. Jestli jsem však s něčím v tomto filmu místy bojoval, byl to samotný Bergmanův styl, který jakoby pravidelně střídal dva odlišné až protikladné odstíny, kdy civilní psychologické drama zde nejednou vystřídá silně teatrální stylizace vybraných scén (která převažuje zejména u scén s postavou Karin a kterou nečekaně odstartuje scéna s postavami hrajícími v maskách a kostýmech přímo na jevišti). Se závěrem mi však plně došel význam tohoto rozpolceného stylu s ohledem na dva světy, mezi nimiž se Karin (jak i sama jednou říká) pohybuje, s postupnou inklinací k tomu nadpozemskému. Viděl jsem od Ingmara Bergmana i filmy, které mi přinesly silnější zážitek, ale uznávám, že mě Jako v zrcadle nakonec dost jak zaujalo onou civilní linií, tak překvapilo ve finále až fantaskním nadpřirozenem (jakým ostatně oplýva více režisérových filmů). Když k tomu připočtu nejeden působivý expresionistický záběr s vyladěnou černobílou stylizací, přikláním se ke 4. hvězdičce. [75%] (14.07.2024)