Ako v zrkadle

Nebudu tenhle film s ničím srovnávat, ono to v podstatě ani nejde. V každém filmu se najde nějaký prvek, který nám cosi připomene. Je to jako s lidmi, také je možné, že v každém najdeme něco, co nám připomene někoho jiného nebo dokonce nás samotného. Tohle je originál a těžký originál. Sama si ho dávám stranou, protože ho chci vidět ještě jednou, abych mohla poodhalit další vrstvy, které jsou tam zcela jistě skryty. Sama ho považuji za silné, psychologické drama. Osamělý ostrov, kde se sejdou čtyři lidé, kde je každý sám sobě opuštěným ostrovem. Středobodem tohoto dramatu je psychicky nemocná Karin, ale nenechte se mýlit. Od ní mnohdy vychází myšlenky, které by nás samotné asi nenapadly, ale mají také svojí hloubku. " Výzva od kajda.l 2019" (07.01.2019)

"Když se dlouho díváš s hlavou na stranu, uvidíš hrozné věci. A přitom lákavé." Měl jsem pocit, že po sedmnácti filmech mě Bergman už nemůže překvapit, ale stalo se. Bůh jako členovec s chladnýma očima, hledání lásky kdesi mezi nesplnitelnými uměleckými ambicemi a nevyléčitelnou psychickou nemocí, rohaté zrcadlo na zdi a v pozadí Bachova suita pro cello D-moll. (03.05.2015)

Áno, ďalší Bergmanovský "psychický teror a nápor na city". Tentokrát sa poháva s hraničnosťou normality versus abnormality a existenciálnymi témami. Úprimne musím priznať, že s témou a s akou takou pointou vyrukoval až v samom závere filmu, okrem posledných 30 minút to bolo v podstate dosť nudné a o ničom...Nemôžem si odmyslieť začiatočnú "fimovú vatu", preto len priemer tentokrát. (15.06.2007)

Připomnělo mi to Felliniho 8 a 1/2. Těžký, bezvýchodný film, který se vleče jako by mu někdo přerazil obě nohy. Dusivé a potemnělé svědectví o rozpadu osobnosti, hledání boha a lásky k bližnímu, zároveň tápavé tázání se po ceně umění tváří tvář konkrétní tragédii života. Vynikající exteriéry ostrova Fårö (?) dodávají tradičně strhujícím hereckým výkonům ještě více autenticity. Někdy jde film tak hluboko, až mrazí, jindy se trochu zmítá v jakési tvůrčí beznaději... Dan9K: nad tvým komentářem mě napadá neodbytná otázka, kolik jeho filmů jsi skutečně viděl. Tipoval bych dva a z rychlíku Stockholm—Göteborg... Nebetyčná kravina, bohužel. (26.11.2008)

Kdyby se mě někdo zeptal ,,A co ten Bergman jako dělal za filmy?", asi bych ho odkázal k Jako v zrcadle. To je totiž rozhodně jeden z nejtypičtějších Ingmarových filmů, díky kterým přešlo do běžné filmové řeči přídavné jméno bergmanovský. Minimum postav, promluv, děje, naopak hodně mlčení a stínů, opuštěný ostrov, psychická porucha, zničené rodinné vztahy, pointa, po které lze jen vypnout televizi a mlčet. Mnozí nevydrží, ale kdo ano, odměnou mu bude silná katarze. U Bergmana totiž víc než u kohokoliv jiného platí, že se vyplatí počkat si. (02.03.2010)