Ako v zrkadle

Dievčina menom Karin potrebuje ústavnú starostlivosť a predsa je doma. Otecko intelektuál sa trápi jej stavom a píše knižku. Dokonca odíde na tvorivý pobyt do Švajčiarska (odkiaľ sa na začiatku filmu vracia), čím dáva jasne najavo, kto je pre neho najdôležitejší. On sám. Manžel Kariny je lekár, no utrápenej duši pomôcť nevie. Brat by sestre pomohol, ale bojuje s vlastnými ťažkosťami. Problémy intelektuálov a lekárov, ich potomkov v typicky pochmúrnom bergmanovskom ladení. Bez východiska. Teda ak za východisko nepovažujete permanentnú ústavnú starostlivosť o mladého, fyzicky zdravého človeka. (06.07.2020)

Stojím pevně za Bergmanem a respektuji jeho tvůrčí myšlení, v tomto případě hledání lásky a boží naděje skrze duševní utrpení milovaného bližního, ale Jako v zrcadle mi až moc nápadně připomínalo melancholické snímky Michelangela Antonioniho. Ukrutně vleklé tempo, spousta existenciálních dialogů, dlouhé detailní záběry na obličej klíčové ženské hrdinky a hlavně spousta povinné tématické vaty, která vyplňuje prázdný prostor v jednoduchém, ale zbytečně nafouknutém příběhu čtyř postav. Opět oceňuji mystickou formální úroveň a působivou hru stínů, ale obsahově jsem zklamán - zápletka kolem těžké duševní choroby vypadá zajímavě, ale v souhře s tradičně neuchopitelnými charaktery svých postav, více racionálních než emocionálních, působí dost neuvěřitelně a falešně. Kéž by Ingmar raději napsal trochu více uvolněných komedií, Úsměvy letní noci mě oslovily daleko více.... (13.02.2016)

Čtyři osamělé bytosti na osamělém ostrově debatují o Bohu, o umění a o nevyléčitelné psychické chorobě jedné z nich. Je to celé jistě hluboké a má to přesah, ale já jsem se Bergmana někdy během dospívání zřejmě přejedl, protože teď už ten chmurný severský existencialismus téměř nemohu snést. Míjí se mou zkušeností; nelíčí svět, jak ho znám. Zaujala mě postava spisovatele, který si příliš pozdě uvědomuje, co všechno ztratil, když všechno – včetně svých nejbližších – obětoval na oltář umění. Jeho jen naznačené prozření stejně jako nečekaný záblesk naděje na závěr potěšily, ale ani tak jsem si film nezamiloval. (28.02.2011)

Entuziazmus Bergmana vo viere v Boha, ktorý mi stále viac predostiera, s režisérom síce nezdieľam, no spôsob, akým ho vie podať, je fascinujúci. A tiež si tam každý môže nájsť niečo svoje. Napríklad sledovanie psychicky chorého človeka, ktorý má už problém rozlíšiť, čo je skutočnosť a pravda, slúži ostatným zúčastneným paradoxne na poznanie týchto javov. Toľko aj k názvu filmu z môjho pohľadu. (03.02.2013)

Príliš komorné aj na Bergmana. Štúdia jednej šialenej a osamotenej duše takmer bez deja. Ako materiál pre rozbor na nejakej filmovej škole dokonalé, ako program pre príjemne strávený večer odpudzujúce. Inak fajn, len tomu chýbala výraznejšia záverečná pointa, prípadne katarzia. Vízia boha hlavnej hrdinky ako pointa mi nepripadala dostatočne nosná. Film má ale krásnu temnú atmosféru. VIDENÉ ZNOVA: Tento a aj mnohé ďalšie bergmanovky si vyžadujú viaceré zhliadnutia a aj emocionálne dozrievanie diváka. Iba potom dokáže oceniť to, čo som na prvý krát kritizoval. (10.12.2009)