West Side Story

Na muzikálové novince Stevena Spielberga West Side Story mě po první (a pravděpodobně ne poslední) návštěvě kina zaujala spousta věcí. Překvapivě ani ne z hlediska vyprávění, kdy Steven víceméně střídá perspektivy několika klíčových postav a subsvětů v jednoduché variaci na Romea a Julii. Napoprvé jsem si užíval spíše to, jakým způsobem je nakládáno s muzikálovou formou a jak se dociluje toho, aby hudební čísla jen neprotahovala stopáž a sloužila plynulému odvíjení příběhu. Značná část filmu užívá žánr muzikálu spíše jako zpestření a ozvláštnění nežli hlavní rámec, což poznáme hned v úžasné úvodní sekvenci, představující nehostinné newyorské ghetto a dvě znepřátelené party / subsvěty. Jen nenápadné bubnování a hvízdání vyvolává chytlavý rytmus, jemuž se přizpůsobuje i pohyb kamery a taneční choreografie. Ty nejsou opulentní a sebestředné, nýbrž promyšleně duplikují nějakou činnost či pohyb postav za nějakým cílem. V úvodu například aktéři skáčou na plot, sbíhají se ze všech stran a pouští se do pouliční potyčky, což se děje formou pečlivě inscenovaného tanečního čísla. V tomto ohledu je zajímavá také deklamovaná nestálost fikčního světa, kdy okolní prostředí evidentně neakceptuje, že se nachází uprostřed muzikálového příběhu s jeho vlastními pravidly. Herci tedy často blokují dopravu nebo se motají v cestě kolemjdoucím - Spielberg záměrně inscenuje více akcí v jednom záběru, aby ochránil od nudy a zívání ty diváky, kteří tanečním číslům a prozpěvování úplně neholdují. To se mění v prostřední romantické a melodramatické části, kdy se naopak hodně pozornosti soustředí na zpěv, prohlubující emoce a empatie. I tehdy nás ale scénář nenechává usnout a tvůrci si hlídají, aby texty písní nějak rozvíjely pocity postav, myšlenky o společenské disharmonii či další osobní motivace. Závěr pak od hudby zcela upouští a vše soustřeďuje na vyvrcholení příběhu tří romanticky propletených postav, které nenechá jedno oko suché… Pravda, třetí akt se zdlouhavým duetem titulních ženských hrdinek skřípe více, než bývám u Spielberga ochoten akceptovat, a odzbrojující vypravěčská kreativita pramení spíše v jednotlivých sekvencích nežli v lehce zdlouhavějším celku. Jenže těch obdivuhodných pozitiv, svádějících k další návštěvě kina, je přeci jen dostatek. Ony nejkreativnější pasáže jsou opět geniální - úvodní dlouhý záběr stoprocentně vtahující, setkání Tonyho a Marii kouzelné, jak to jen jde, a králem filmu je zhuštěné paralelní sbíhání k očekávané bitce dvou gangů. Tehdy Spielberg naplno ukazuje svou velikost a křížový střih mezi několika aktéry, jejichž rozdílné nálady a očekávání lehce splývají, je ukázkou filmařského mistrovství. A to se pochopitelně týká celé audiovizuální stránky, s níž si tvůrci nesmírně vyhráli - Kaminskiho kamera, střídající hladký pohyb při tanci a v interiérech s roztřeseností ve vypjatých scénách, úchvatné nasvícení a hra se stíny a také důraz na barevné spektrum, zřetelně oddělující oba znepřátelené subsvěty. Tolik líbivých a zajímavých podnětů nabízí každý rok stále méně filmů, a byť jsem letos některé velké hráče dosud neviděl (popřípadě nás čekají v případě Matrixu a novinky Paula Thomase Andersona), tak zde sebevědomě přivolávám minimálně čtyři Oscary (nejlepší film a režie velmi pravděpodobně, za kameru a kostýmy bych se vůbec nedivil a možná i za tu perfektní retro výpravu). Pokud můžete, jděte do kina - minimálně na intimnější randíčko snad neexistuje vhodnější a emocionálně všestrannější biják (i když to jako tradičně nemohu posoudit). 90 % (10.12.2021) (menej) (viac)