Ples upírov

U Polanského komického až parodického pohrávání si s upírskými kýči, postupy, tradičními prvky i základy mě nejvíce zaujalo to, že se příběh odehrává v mrazu a na hlubokém sněhu. To vytvářelo velmi příjemné a sympatické prostředí. Velmi mě potěšil Ferdy Mayne v roli místního upíra. Ač Polanského záměrem evidentně nebylo strašit ale spíše bavit, film občas přesto zabředne do napínavé a mrazivé atmosféry (nejednou vycházející z upírských tradic). Je to veselé, je to hravé, je to lahodící oku (nejen kvůli Sharon Tate). Přesto si myslím, že film mohl na tu parodickou notu zahrát trochu více. 3,5* (30.03.2024)

Právě skončily úvodní titulky za zvuků atmosférické a děsivé hudby Christophera Komedy. Ocitáme se kdesi v zasněžené Transylvánii, jejíž krajinu brázdí cinkající saně. Jeden z cestujících se najednou ohlédne a uvidí, jak si to k jejich povozu šine smečka hladových vlků. Hrdina neváhá a rozhodne se je zahnat pomocí deštníku, což se mu nakonec s vypětím všech sil povede. Tahle spíše komediální než hororová scéna výstižně předznamenává průběh celého filmu - i když se ocitáme mezi krvelačnými upíry, pořád je tu místo pro humor v podobě směšně mluvících a oblékajících se domorodců nebo nemehlovitého chování pomocníka hlavního upírobijce. Atmosféra je naprosto pohlcující, navíc Roman Polanski za kamerou i před ní dokazuje, proč že je jedním z nejchválenějších tvůrců své generace - absurdita, černý humor a cit pro správně dávkované napětí. Mlask! (20.03.2011)

Jsem trochu zmaten. Ples upíru má být hororová parodie, komedie, ale zdaleka víc než humor se Polanskému daří děsit...nebo alespoň skvěle navozovat atmosféru starých filmových hororů. Hudba a obraz tvoří krásnou poctu Murnauovu Nosferatu. Polanski využívá každou ingredienci, která nesmí ve filmu o upírech chybět. Zatímco temnější část příběhu funguje skvělě (včetně neradostného konce), tam, kde se autor pokouší o humor, tam se mu nedaří.Hlavní dvě postavy profesor a student zmateně pobíhají ze scény do scény, a humor, o který se pokoušejí jim nesed...tedy, nesedl mně. Příjemnou nadsázku, která mi přišla skutečně vtipná do děje vnesl až charismatický upír, hrabě von Krolock. V jeho osobě se snoubí nadřazenost upírské rasy (podobná jako v japonských anime Hellsing a D:Vampirehunter) s nadsázkou. Stejně tak vtipný je jeho homosexuální syn, snažící si na věčné časy sehnat si partnera. Řekl bych že film jasně ukazuje, v čem byl v 60. letech Polanski silný, a co mu příliš nešlo... důkaz jeho schopností vyvolat v divákovi humorem nezčeřenou hrůzu měl přijít už o rok později.... (08.01.2005)

Blbější upírský film neexistuje. Nic na tom nezmění ani fenomén Tate-Polanski. A to jsem si dokázala užít i některé Hammerovky. Je už dost na tom, že se o 30 let později sám Polanski k tématu vrátil a v roce 1997 se zrodil rakouský muzikál Tanz der Vampire. V původním nastudování se hrál tři roky ve vídeňském Raimundtheater. Dnes už je to moderní klasika, která se kupodivu hraje i česky. (25.07.2020)

Myslela jsem, že Ples upírů, na nějž mě Roman Polanski pozval, bude o poznání barvitější, rušnější a živelnější. Na samotný ples se dostaneme až zhruba dvacet minut před koncem. Tomu předchází výpravy profesora Abronsiuse a jeho společníka Alfreda z jedné místnosti do druhé, navrch a zase dolů, aniž by se mezi tím událo něco podstatného. Což může již po chvíli začít lehce nudit. Příběh je nabit humorem i atmosférou, ale od Plesu upírů bych čekala, že upíři nepřijdou na řadu až k závěru filmu. (11.05.2012)