Chľast

Dopodrobna rozvinutá věta klasika alkoholismu Horáce Badmana, že alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Uhlídat ty malé dávky je hodně těžké, zvláště když do toho jdete s vědeckou vervou. A to v zemi nejpovolanější, tudíž v Dánsku. Jestli bych měl k filmu na úvod nějakou výhradu, pak snad tu, že kromě Tommyho (Thomas Bo Larsen) alkohol u ostatních tří hlavních protagonistů nic vysloveně nezpůsobil sám o sobě, Martinova rodinná krize nastala dávno před experimentem a ony malé dávky mu nakonec pomohly pochopit, že svou manželku vlastně stále miluje. Takže je otázka, jak velkou roli nakonec v životě ústřední čtyřky představoval právě etanol. Ale na to se dá odpovědět, že víceméně takovou, jako v životě každého normálního člověka. Většina z nás alespoň jednou v životě zažije situaci, kdy se při návratu z nočního tahu nemůže vydrápat do schodů nebo to případně zalomí do nejbližšího příkopu. Nikdy člověk ale nesmí ztratit soudnost a zábrany a něco si namlouvat. Nakonec odvahu postavit se světu musí každý najít především v sobě. Samotné příběhy postav jsou jako obvykle civilní, plně uvěřitelné a výborně zahrané a sami čtyři učitelé jsou naprosto lidsky sympatičtí. Mimochodem, jestli mě nějaká drobná scéna opravdu uzemnila, byl to detail kdy ten malý kluk fotbalista při zpívání hymny vsunul Tommymu ručičku do dlaně. Vajíčko naměkko bylo proti mně hadr. Já jen doufám, že tahle tvůrčí dvojka Vinterberg/Lindholm pro nás stvoří každých pár let nějaký ten vybroušený diamant. (03.01.2021)

Dobří holubi zvracejí! Když už tě to doma nebaví, vydat se za Rosťou a Konrádem není právě nejšťastnější řešení, protože je z tebe ostřílený notář dřív, než bys řekl „antabus“. V podstatě běžný, tuctový příběh, jakých jsou plné léčebny, a úplně obyčejný film o tom, jaxe partička zkostnatělých dánských páprdů snaží přechlastat krizi středního věku a peklo se svými chladně nemrdavými manželkami či otravnými fuckany, místo aby třeba píchala dvacítky a zneužívala konopí, což je dle dlouholetých výzkumů mnohem zdravější a játrofrendly. No, naprostý démon xichtového herectví, Šílenýs Mikymaus, sice opět řádí jak chlamýdie v bordelu a je až neuvěřitelné, co ten frajer dokáže vyjádřit jen pohledem nebo pouhým nakrčením čela, nicméně poměrně zkratkovitý, místy nudný a tendenční scénář tentokrát do absolutoria nevydržkoval ani on. Vinterberg má mnohem šťavnatější kousky. (29.12.2020)

Živě si představuji, jak by námět tohoto filmmu přetvořila česká produkce do zoufale trapné komedie bez špetky noblesy. Právě noblesa mě totiž napadá jako jedna z prvních věcí ve spojení s Vinterbergovým Chlastem. On je to totiž film myšlenkově vcelku plytký. Naštěstí samotné pojetí tématu denního chlastání je zde... noblestní. Poměrně inteligentní, uvěřitelné postavy ve vší skromnosti objevují zákonitosti denního chlastání. Jsou části filmu, kde se cituje Hemingway a jsou části filmu, kde se chčije do postele. Oba rozměry zde mají své místo, oba vedle sebe koexistují a ve své podstatě fungují. Přeci jen mi jako pěst na oko přišlo chování všudypřítomných studentů, kteří dle mého názoru měli za úkol dotvářet realistické vyznění filmu a to se příliš nepovedlo... Jako lehká komedie však ok. 7/10 (14.04.2021)

Zajímalo mě, jak Vinterberg zkalí ústřední experiment, který se zcela očekávatelně zvrtne, a nakonec to tedy opravdu není protialkoholická agitka, jako spíš perlivý portrét společnosti, která alkoholem oblévá všechny možné příležitosti, aby něco cítila. V alkoholivých pasážích to je přesně na jiskřivých 0,5 promile, jen by se to nemuselo tolik opakovat. Nikdy to proto úplně nekopne a bude se určitě psát, že to není ani moc vtipné, ani moc dramatické, přesto doufám, že si Mikkelsen zopakuje ten závěrečný taneček třeba na Oscarech. (29.09.2020)

Chlast zarývá nehty pod kůži pomalu. Ty žlutý špinavý nehty bagrujou tělem natolik trpělivě a požitkářsky, že si toho člověk často všimne až pozdě s tupým, nepřítomným výrazem a pomatenou myslí při pohledu na vyčuhující pařáty, které prošly skrz na skrz druhou stranou ven, jen aby se jak písečnej had zase zanořily do těla o kus dále. __ Snímek ale není (jen) kritikou alkoholu. Daří se mu držet odstup, tempo a notu cynického pozorovatele a nebojí se ani uznat to dobré a svůdné, co alkohol dává ať už na prchavou chvíli nebo delší dobu. Lakonicky konstatuje, jak se proleptal naší kulturou až se stal její nedílnou součástí. Že se jako vir svou opojností, schopností uvolnit ztuhlé šrouby v mysli a kamufláží brání varování našeho konzervativního racia, jež postupně rozpustí ve svém objetí. __ Snimek také pozvolna zarývá své nehty do diváka, který je pro absenci přepjatých scén přistižen nepřipravený. __ Chlast má potenciál zrát v hlavě. Prokousávat si cestu myšlenkama ještě několik dní po projekci. Protože nestaví vše co chce sdělit hned z první na odiv, protože moralisticky neukazuje prstíčkem. Vnímal jsem v něm spoustu marnosti v radosti a v opakovaných chybách, které trocha (nebo celé řeky) ethanolu na okamžik zaplaví. A přes střídmost, se kterou režisér snímek vypráví, mi bylo zle z té neschopnosti hlavních hrdinů vykročit z kruhu. A ono, proč vlastně? K čemu? Ten, koho chlast chytí, daleko neuteče. A on je beztak nedržel zase až tak pevně. Ne vsechny... Vše se beztak děje zas a znovu, jen aby ostražitost časem polevila, přes oči nám natáhla zaslepující saténový šátek a pod nos vrazila voňavě opojný příslib, že bude zas vše bezstarostné, zábavné, že se strach rozplyne a věk se rozplyne a ostych zmizí a starosti s ním a už zase nebudeme nudně všední a vše bude lepší. A na chvíli to fakt funguje. A pak na další chvíli. A pak je to najednou jedno. (hezký komentář napsal Marigold) (25.12.2020)