Pianista

Pravdupovediac, po toľkých oslavných opisoch, som čakal od tohoto filmu viac .... Čo však nemôžem ponechať stranou, je nádherný výkon Adriena Brodyho, ktorý sa zhostil svojej úlohy na výbornú. Prvá časť filmu má spád a napätie. Zlom však nastáva po tom, keď prichádza na rad one-man show Brodyho. Zábery boli miestami dlhé, bez dostatočného napätia a plynutie deja som si uvedomoval len v medzititulkoch. A toto je moja najväčšia výtka. Ostatné je už len ako žblnkot do vody. Nedokreslené postavy jeho známej, speváčky a takisto alibistický 10-minútový záver s jedným dobrým Nemcom. Dobrýn len preto, že miloval nadovšetko hudbu a "nositeľov" hudby. Všetci ostatní neboli preň nič viac ako dym z cigarety. Veď kto si vlastne všimol, že toho "dobrého" fašistu zdravila v pozore jedna celá budova plná "zlých" Nemcov. To jednoznačne dokazuje, že tento "filantrop" musel byť minimálne vedúci jednej z posádok pôsobiacich v okupovanej Waršave. A len tak btw. hudobná zložka filmu akokeby ani neexistovala, mimo klavírnych kreácií Brodyho. A tá posledná , circa 5 minútová v rozpadnutom dome bola obzvlásť (z filmárskeho pohľadu) nudná. Striedali sa tu len tri obrazy: - pohľad na hráča, -pohľad na klavíristove ruky, -pohľad na nemeckého vojaka. A to sa Polanski neodvážil ani i pohľad z iného uhla, na zábery niečoho iného .... Škoda.... Myslím si, že práve na tejto scéne sa dalo ukázať strašne veľa. Ale my sme nevideli vlastne nič, len sme počúvali Chopina ( mimochodom krásneho). (03.10.2004)

Jsem lehce zklamaný. Možná jsem byl naivní, když jsem si myslel, že uvidím druhý Schindlerův seznam, ale snímek si o to svou pověstí říkal. Nejsilnějším prvkem snímku byl výkon hlavního představitele Broodyho. Další velká pozitiva jsou určitě hudba, kamera, kostýmy, realičnost (ta se držela celou dobu, jenom ke konci filmu trochu pokulhávala) a myšlenka. Jenže plný počet * dát prostě nemůžu. 150 minut je opravdu moc a člověk se, hlavně v druhé půli filmu, občas nudí. Dále mi vadila příliš neřešená jazyková stránka a k tomu určitá neosobnost hlavní postavy (ale to není chyba Adriena, ale scénáře). Avšak v každém případě je to po řemeslné stránce výborně natočený film, který stojí za zhlédnutí a vyšší ohodnocení. Nejvíce se mi líbila scéna s hraním na klavír bez klavíru. (19.09.2008)

Scénář: Ronald Harwood .. Holocaust je silné téma. O tom není třeba jakýchkoliv debat. Vše, co se ve filmu Pianista odehrává, by působilo místy přehnaně a samoúčelně (např. střílení ležících lidí do hlav pro nic za nic) nebýt toho, že se jedná o převyprávění smutné a stále ne tak dávné historické události, jenž byla jednou z největších životních katastrof pro miliony lidí po celém světě. Bohužel pro film, musím konstatovat, že mi lehce vadilo celkové pojetí snímku. Mnoho událostí a scén je zobrazeno s odstupem, často jen z přivřeného či rozbitého okna a to dosti ubírá na nějakém hlubším, intenzivnějším prožitku. Vidíme vznik Varšavského ghetta, jež bylo jen „přestupní stanicí“ do vyhlazovacích táborů a po jeho vyprázdnění se vyprázdnil i film. Zbyla jen tajné putování z bytu do bytu a pozorování okolních událostí... Výtečný pianista Wladyslaw Szpilman a jím interpretovaná přenádherná hudba na pozadí trpkých událostí druhé světové války, by pro mne samy o sobě stačily na obhájení pěti hvězdiček. Ty jsem ovšem nakonec neudělil z výše popsaných důvodů. (31.12.2005)

Vzpomínka na jednu z největších krizí lidství v dějinách skrze přežívání židovského pianisty mě osobně ničím neohromila, ale její síla spočívá v náhledu do ulic válečné Varšavy, tvrdého survivalu od prvních známek nacistické čistky až po jejich úprk před rusy. Chladný, působivý. Téma holocaust podle mě ve filmech často propadá v samoúčelnost, toto je sice velmi jednostranný pohled, ale větší dojárnu jsem v něm nezaznamenal. (05.05.2015)

Jakkoli jde u Nože ve vodě o jediný Polanského čistě polský film, Pianista je jediný jeho film o Polsku. Jakkoli se mi příčí aplikace auteurského konceptu a čtení snímku jako projekce osobního života historického autora (samozřejmě prizmatem implikovaného autora), u Pianisty jde velmi okázalé a velmi intenzivní Polanského vypořádání se s traumatizující holocaustovou zkušeností. Film je nejvíce působivý ve chvíli, kdy opustí většinu postav a začne vyprávět o hlubokém symbiotickém odlidštění města a člověka. Čím zničenější a zpustošenější Varšava ve filmu je, tím „méně“ musí být Szpilman člověkem, aby přežil. (22.04.2007)